Application no. 40943/14  

Fax  +33 3 88 41 39 00

CHENTIEV v.SLOVAKIA

URGENT !   Under rule 39 – extradition could be today (Monday 16.6.2014 at 13.50 of French time)

Doplnění ve věci

Vzhledem k tomu, že u právního zástupce p.Čentieva Mgr. Stanka se stala smutná událost v rodině a nemůže se momentálně věnovat případu, ve věci korespondence v této záležitosti tuto zašlete na moji e-mailovou adresu hana.demeterova@gmail.com, případně poštou nadále Mgr.Stankovi, prosím.

K podmínkám přijatelnosti stížnosti v ESLP  poukazuji na ustanovení Soudu, a to:

A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy

(e) Existence a vhodnost 

52. Stěžovatelé jsou povinni vyčerpat pouze ty prostředky nápravy, které jsou v rozhodné době dostupné jak teoreticky, tak prakticky a které mohou podat sami, tedy takové, které jsou dostupné, způsobilé poskytnout nápravu ve vztahu k jejich námitkám a které mají rozumné vyhlídky na úspěch (Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 46; Paksas proti Litvě [velký senát], § 75). 

Dále v případě vydání hrozí porušení čl.3, 5 a 6 Úmluvy

 

Porušení čl.5 Úmluvy – Právo na svobodu a osobní bezpečnost

 

P.Čentiev je DEVÁTÝM rokem ve vazbě, což je závažným narušením čl.5 Úmluvy, a po celou tu dobu žádá v SR o azyl, přičemž požádal několik měsíců před vzetím do vazby (!), jeho druhá žádost se táhla poslední téměř 4 roky bez výhledu na vydání konečného rozhodnutí, protože byla neustále předávána od jedné soudní instance k druhé. Ani Ústavní soud SR neshledal nic nezákonného v délce vazby, i v obdobném případě p.Aliho Ibragimova!!! Mám za to,  že p.Čentiev sice ve špatném zdravotním stavu vzal svou druhou žádost o azyl zpět, ale i tak vyčerpal veškeré vnitrostátní prostředky, které především “mají rozumné vyhlídky na úspěch” dle výše citovaného pravidla Soudu. Po více než 8 letech, kdy Ministerstvo vnitra neustále udělení azylu odmítalo s poukazem na ve skutečnosti neexistující „demokratické procesy“ v Rusku (dodržování lidských práv, spravedlivé soudnictví apod.), soudy nebyly schopny o jeho žádosti o azyl ani o propuštění z dlouhotrvající nezákonné vazby rozhodnout! Žádná „rozumná vyhlídka na úspěch“ zde již neexistuje, vždyť takto by mohl p.Čentiev ve vazbě strávit třeba celý život! Délka extradiční vazby není v SR omezena!!!

Skutečností je také to, že jsem opakovaně žádala Soud o poskytnutí kvalitní právní pomoci, která p.Čentievovi ani p.Ibragimovovi nebyla v dostatečné míře slovenskými úřady poskytnuta, ač o ni mnohokrát žádali! Vlastní finanční prostředky na placené právní služby nemají. Vše jsem neustále popisovala a zasílala Soudu i se soudními rozhodnutími, i p.Čentiev a p.Ibragimov se k ESLP mnohokrát sami obraceli, ovšem bezúspěšně.

Přidělení advokáti ex-offo absolutně nevykonávali svou činnost náležitým obrazem, a právě NEZÁKONNÉ dlouhodobé držení ve vazbě přivedlo p.Čentieva k psychickým i fyzickým, tedy zdravotním problémům, v důsledku kterých vzal zpět svou druhou stížnost o azyl.

Nehledě na to, zcela protiprávně jeho nová stížnost o azyl není ze strany Slovenska projednávána, s opětovným narušením jeho základních zákonných práv.

 

Váš Soud konstatoval, že jsme nedodali jednoznačný důkaz toho, že existuje žádost o azyl, která se projednává. Ale jak můžeme ještě bojovat se státní mašinérií, která se chová NEZÁKONNĚ?

Žádost o azyl, předložená právním zástupcem p.Čentieva Mgr. Stankem se neprojednává POUZE z toho důvodu, že cizinecká policie postupovala i postupuje nadále nezákonně, a p.Čentievovi byl znemožněn kontakt s právníkem v době provádění pohovoru. Mgr.Stanko NEBYL informován o době konání pohovoru, přestože sdělení termínu právnímu zástupci je zákonnou povinností cizinecké policie! P.Čentiev v přítomnosti pracovníků cizinecké policie prohlásil JEDNOZNAČNĚ, že na žádosti o azyl trvá, ale odpovídat na otázky do protokolu chce za přítomnosti svého právního zástupce. Na což měl zákonné právo.

Když den po páteční návštěvě p.Čentieva (6.6.2014) telefonoval (v sobotu!) pracovník cizinecké policie Mgr.Stankovi s tvrzením, že údajně p.Čentiev odmítl vypovídat ve věci své azylové žádosti, Mgr. Stanko ihned další pracovní den (v pondělí) předal opět své stanovisko jménem p.Čentieva cizinecké policii písemně, s vysvětlením jak výše uvedeno, že klient na azylové žádosti trvá a NEODMÍTL ji, a s tím, že chce být přítomen u výpovědi ohledně azylu. Cizinecká policie ale dále nereagovala.

 

Trváme tedy na tom, že azylová žádost p.Čentieva nebyla zaregistrována POUZE díky svévolnému a NEZÁKONNÉMU postupu slovenských úřadů.

Na rozdíl od posledních tvrzení úředníků SR uvedených v článku níže jsem přesvědčena o tom, že k nezákonným manipulacím ve věci p.Čentieva ze strany slovenských úřadů dochází opakovaně po celou dobu jeho vazby! Důkazy o tom lze možno uvidět v nepravdivých tvrzeních slovenských úřadů v úředních rozhodnutích (soudních či jiných), ve kterých se opakují tvrzení zcela rozporná s desítkami posledních nálezů ESLP ve věcech stěžovatelů proti Rusku, včetně mnohých „čečenských“ případů.

 

Pokud se ministr spravedlnosti SR odvolával při rozhodnutí o povolení vydání p.Čentieva na slíbené garance ruské prokuratury ohledně dodržování lidských práv, znamená to především pohrdání rozsudky ESLP, které jednoznačně hovoří mimo jiné o systémovém porušování lidských práv v RF, o existenci mučení a nelidského zacházení ve věznicích, o manipulaci a falzifikaci v soudních procesech atd. Tím spíše, když se jedná o Čečence.

 

http://www.sme.sk/c/7234855/strasburg-cecencovi-nevyhovel-vydame-ho-rusku.html

 

„Riaditeľ Migračného úradu ministerstva vnútra Bernard Priecel pri spomínaných úkonoch nebol, ale vo všeobecnosti hovorí, že zo strany štátnych orgánov nie je záujem klamať alebo manipulovať s informáciami.

Zástupkyňa Slovenska pred ESĽP Marica Pirošíková argumentuje, že nemá dôvod pochybovať o pravdivosti podkladov a údajov, ktoré jej posielajú vnútroštátne orgány verejnej moci.“

Pokud by se p. Čentiev nadále nenacházel v nezákonné vazbě, neměl by překážku v tom, aby se sám bez problémů domlouval s právním zástupcem, a nestálo by nyní proti jeho tvrzení tvrzení cizinecké policie, bez jakéhokoliv písemného podložení!!!

Soud poukazuje na to, že nebyly předloženy jednoznačné důkazy o zahájení azylového procesu v SR, ale azylový proces na Slovensku nebyl zahájen POUZE na základě nezákonného jednání cizinecké policie v Nitře!

 

Ve věci p.Čentieva byla zcela jednoznačně závažným způsobem narušena Úmluva, a to v několika částech, jako je tomu v případě celého dlouhodobého procesu v jeho věci v SR.

 

Porušení čl.3 Úmluvy – Zákaz mučení

Rozhodnutím ministra spravedlnosti došlo k porušení čl.3 Úmluvy, jelikož ve věci p.Čentieva jsme předložili dostatek důkazů o tom, že v případě jeho vydání mu hrozí mučení, nelidské zacházení, ohrožení života, nespravedlivý soud. O tom rovněž hovoří nespočetné zprávy mezinárodních i slovenských organizací, tisku atd.

Garancím ruské prokuratury ohledně dodržování lidských práv se nedá věřit.

Když prezident Putin tvrdil světu, že anexe Krymu se neúčastní ruská vojska a nebyla to pravda, co se dá čekat od níže postavených úředníků?

Z posledních mnoha rozhodnutí ESLP vyplývá, že v Rusku jsou lidská práva SYSTEMATICKY porušována! Situace ve věznicích je katastrofální, stejně jako v justici. Porušování Úmluvy je na denním pořádku. Mučení Čečenců (a nejen jich, ale v jejich případě je to prakticky neoddiskutovatelná věc) si nezadá s mučením v koncentračních táborech. 

Slovenská vláda spoléhá na “garanci” ruské prokuratury o dodržování lidských práv v době, kdy Rusko nezákonně vysílá tanky na Ukrajinu a evropské země přijímají sankce vůči Rusku!

Pokud Evropský soud pro lidská práva nezabrání extradici Anzora Čentieva do Ruska, pro mne jako občanku Evropské unie to znamená, že poslední možnost, jak se dovolat spravedlnosti v případě páchání nezákonnosti národními soudy, přestane existovat.

 

Případ p.Alexeje Torubarova, který byl z České republiky vloni vydán nezákonně do Ruska, je strašlivým precedentem i mementem. V jeho případě ESLP 2x odmítl naši žádost o vydání předběžného opatření, přestože se jednalo o řádného žadatele o azyl, o jehož žádosti nebylo řádně rozhodnuto během 14 měsíců ani v první instanci, tedy Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Rozhodnutím ministra o vydání bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod ve spojení s právem požádat o poskytnutí azylu a zároveň se právní cestou domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takovéto žádosti rozhodl, jež je obsaženo v čl. 43 Listiny, a zásadou non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb.,a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod…“

- výše citováno z  nálezu Ústavního  soudu ČR  III. ÚS 665/11, který zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR o povolení vydání žadatele o azyl v neukončeném azylovém řízení v obdobném případě p. Aliho Atsaeva, ve kterém však ESLP vydal předběžné opatření a nezákonné extradici do RF tím zabránil. Ve věci p.Torubarova nezákonné extradici zabráněno ze strany ESLP nebylo, a nebýt politického a mediálního skandálu, který následoval, bylo by nezákonně vydáno několik dalších žadatelů o azyl z ČR.Viz. http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/czechrepublic/10090013/Fuel-tanker-ordered-to-block-Russian-plane-from-taking-off-at-Czech-airport.html

V příloze č.3 zasílám vyjádření p.Torubarova, co se s ním dělo po extradici z ČR, jakožto svědectví o nedodržení garancí o ochraně lidských práv ze strany RF.

 

Porušení čl. 6 Úmluvy – Právo na spravedlivé řízení

Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti SR o povolení vydání p.Čentieva podal Mgr.Stanko 13.6.2014 ústavní stížnost, o čemž ihned informoval ESLP. K dnešnímu dni neobdržel ani právní zástupce ani p.Čentiev rozhodnutí ministra, o tomto jsme se dozvěděli až z článku publikovaném ve SME, a kopie rozhodnutí ani po výzvě ministerstvu spravedlnosti nebyla doručena. Obdrželi jsme již v kopii až prostřednictvím ESLP, který ji vyžádal od vlády SR.

Opět došlo k narušení práva p.Čentieva podat včasnou ústavní stížnost, jelikož rozhodnutí ministra bylo vydáno již 29.5.2014! Tím také dosud nedošlo k vyčerpání všech vnitrostátních dostupných prostředků projednání okolností povolení extradice p.Čentieva a především porušení čl.3 Úmluvy (viz.výše), přesto je však dle sdělení vlády SR Soudu již detailně plánována.

 

Na základě výše uvedeného žádám Soud o přijetí předběžného opatření, aby nemohl být p.Čentiev Slovenskem nezákonně vydán do Ruska, a přijmout opatření proti nezákonnému postupu slovenských úřadů ve věci p.Čentieva.

 

Hana Demeterová, 15.6.2016

Příloha 3x

 

 

Příloha 1:    Tisková zpráva Mgr.Stanka, právního zástupce p.Čentieva

 

Důrazně se ohrazuji proti postupu pracovníků oddělení cizinecké policie v Nitře a jejich nepravdivému tvrzení, které dále využila zástupkyně SR v ESLP p.Pirošíková. Ta tím uvedla Evropský soud pro lidská práva v omyl, jelikož mu ve věci extradice do Ruska p.Anzora Čentieva oznámila, že tento se vzdal své žádosti o azyl, kterou jsem coby jeho právní zástupce podal jeho jménem dne 2.6.2014 , a opakovaně dne 9.6.2014, když jsem se dozvěděl o uvedeném nepravdivém sdělení cizinecké policie

  – viz. zde: http://helpaman.org/new/?p=7159

ESLP, vycházejíc z faktu, že na Slovensku není zahájen žádný proces ohledně azylové žádosti p.Čentieva, odmítl jeho stížnost se žádostí o vydání předběžného opatření směřující k zabránění násilného vydání mého klienta do Ruské federace, a to z důvodu nepřijatelnosti (nevyčerpání dostupných vnitrostátních prostředků, bez čehož stížnost se ESLP dle soudních pravidel nemůže zabývat)

– viz. zde: http://helpaman.org/new/?p=7183

Proces zahájení azylového řízení však ani já ani můj klient nemůžeme ovlivnit, pokud policie postupuje nezákonným způsobem. Žádost o azyl byla řádně podána, p.Čentiev ji nezpochybnil a nadále na ní trvá. Těžká psychická indispozice, v důsledku které vzal zpět svou předcházející žádost o azyl, která se nacházela na přezkumu u Nejvyššího soudu (opakovaně), byla způsobena průtahy v azylovém řízení, v důsledku kterých se nachází DEVÁTÝ ROK VE VAZBĚ věznice Leopoldova. Tato bezprecedentní doba, špatný fyzickým stave (o jedno oko přišel při bombardování jeho vesnice Katyr-Jurt ruskou aviací v r.2000, na druhém v důsledku nedostatečné zdravotní péče postupně ve vazbě ztrácí zrak), úmrtí manželky v autohavárii v době jeho vazby, kdy jediná dnes 9-letá dcera zůstala sama, na něj těžce dolehlo. Nikdo se nezabýval tím, jak vysoce je u něj rozvit posttraumatický válečný syndrom, když se jako 11-leté dítě ocitl ve válce, která trvala několik let.

Po nervovém zhroucení si uvědomil, že není řešením dobrovolný návrat do Ruska, protože tam se ve vztahu k němu nic nezmění, nadále trvá hrozba mučení, nelidského zacházení a nespravedlivého soudu. Pokud tedy podal novou žádost o azyl, bylo to jeho nejen morální, ale především zákonné právo.

Pracovníci oddělení cizinecké policie v Nitře mne kontaktovali po podání žádosti o azyl s tím, abych jim dodal originál plné moci od klienta, což jsem učinil a zároveň mi přislíbili potvrdit termín jejich návštěvy p.Čentieva ve vazbě v Leopoldově, abych se jí rovněž zúčastnil.

Bez jakéhokoliv upozornění však dne 6.6.2014 navštívili mého klienta ve vazbě s tím, že od něj žádali výpověď do protokolu ohledně jeho žádosti o azyl. Můj klient využil svého zákonného práva a žádal, abych byl u pohovoru přítomen. Až v sobotu mi však telefonicky příslušník cizinecké policie oznámil, že návštěvu klienta již vykonali a tvrdil mi, že p.Čentiev žádost o azyl odmítl a prohlásil, že chce být vydán do Ruska. P. Čentiev toto tvrzení popřel a trvá nadále na své žádosti o azyl. V podstatě jeho slova potvrzuje i zpráva oddělení cizinecké policie v Nitře (viz. odkaz výše), kde se jasně uvádí, že můj klient  vyžadoval pouze mou přítomnost u úředního výkonu.

Cizinecká policie porušila jeho právo na právní pomoc, a p.Pirošíková neověřenou a nesprávnou informaci přeposlala  ESLP s tím, že kvůli odmítnutí p.Čentieva není zahájeno žádné azylové řízení. To ale není zahájeno pouze svévolí cizinecké policie! V pondělí dne 9.6.2014 jsem opět cizineckou policii upozornil na to, že můj klient trvá na podané žádosti o azyl, a je tedy třeba ihned zahájit úkony správního řízení.

P. Čentiev nyní stojí před hrozbou extradice do Ruska. Dalším závažným porušením jeho zákonných práv bylo to, že jsme ani já ani on neobdržel rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání do Ruska, podepsané ministrem Borcem 29.5.2014. O tomto jsme se dozvěděl s tisku, a ani po následující mé žádosti o zaslání rozhodnutí jsem toto ani já ani můj klient neobdržel. Kopii jsem dostal teprve od ESLP, který si rozhodnutí vyžádal od vlády SR. To jim bylo zasláno s podrobným „plánem“ extradice p.Čentieva. Tak nám bylo znemožněno podat včas ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra Borce se žádostí o vydání předběžného opatření, kterou jsem mohl podat až nyní, po obdržení kopie z ESLP.

Je však možné, že extradice bude vykonána dříve, než se Ústavní soud stihne stížností zabývat.

V případě vydání Slovensko dále poruší mezinárodní dohody, směřující mimo jiné proti mučení a nelidskému zacházení. Stovky rozhodnutí ESLP z poslední doby svědčí o nehumánním zacházení s obviněnými v Rusku, o zfalšovaných soudních přelíčeních atd.

Vyzývám vládu SR, aby se nedopouštěla na p.Čentievovi dalších nezákonností, zabránila jeho extradici a propustila ho ihned z vazby, jejíž délka nemá v civilizovaném světě obdoby.

Amnesty International vydala mezinárodní urgentní apel k situaci p.Čentieva – viz. zde: http://amnesty.org/en/library/info/EUR72/002/2014/en

Mgr.Norbert Stanko, 15.6.2014

.

Příloha 2:   

 

FACEBOOK     Amnesty International Slovakia.

Ako poznám Slovensko? 9 rokov som prežil za mrežami, napriek tomu že som nebol nikdy odsúdený. Slovensko je ale krajina, kde chcem ostať žiť. Čelím ale vydaniu do Ruska, na základe obvinenia z údajného terorizmu a vraždy dvoch ruských vojakov. Vydať ma môžu kedykoľvek. Absurdné a šokujúce. Anzovi Čentievovi ale môžeme pomôcť, tak aby sme urobili túto krajinu zmysluplnejšou: http://goo.gl/GSNT4U

 

http://pripady.amnesty.sk/pripad/vydanie-cecenskeho-utecenca-do-ruska

 

ANZOR ČENTIEV: VYDANIE ČEČENSKÉHO UTEČENCA DO RUSKA

Slovenská republika, akcia začala 10.6.2014, petícia je stále aktívna

Anzor Čentiev, etnický Čečen a žiadateľ o azyl na Slovensku, momentálne čelí bezprostrednému vydaniu do Ruskej federácie. V prípade, že sa vráti do Ruskej federácie, hrozí mu nebezpečenstvo, že bude mučený a vystavený nespravodlivému súdnemu procesu.

Anzor Čentiev čelí trestnému stíhaniu v Ruskej federácii na základe obvinenia z údajného terorizmu a vraždy dvoch ruských vojakov, za ktoré mu hrozí dvadsaťročný trest. Anzor požiadal o azyl na Slovensku pred niekoľkými rokmi, keď prišiel na Slovensko. Podľa jeho právnika bol umiestnený do väzby, pretože na neho bola vydaná žiadosť na vydanie z ruskej strany.

Anzor žiada o azyl na Slovensku a bojuje proti svojmu vydaniu do Ruska už deväť rokov. V januári 2014 náhle odvolal svoju žiadosť o azyl a na ministerstve spravodlivosti požiadal o návrat do Ruska. Rovnako požiadal Európsky súd pre ľudské práva, aby zrušil predbežné opatrenia, ktoré boli predtým vydané v jeho prípade a zabezpečovali mu, že nesmie byť vydaný do Ruska, pokiaľ sa nerozhodne o jeho žiadosti o azyl. Amnesty International sa domnieva, že tieto žiadosti mohli byť podané pod nátlakom. Slovenské autority začali konanie o vydanie.

Anzor opätovne požiadal 3.6. 2014 o azyl na Slovensku a prostredníctvom svojho právnika podal nový návrh na predbežné opatrenie na Európsky súd pre ľudské práva. Prerušenie pokračovania predbežných opatrení odôvodnil psychickými problémami spôsobenými jeho 9 ročným pobytom vo väzbe. Do 11.júna 2014 musia Anzor aj slovenská vláda predložiť ďalšie požadované informácie na Európsky súd pre ľudské práva, ktorý rozhodne o žiadosti o predbežné opatrenie.

.

Příloha č.3:

http://www.lidovky.cz/lide-tam-ve-veznicich-hniji-zaziva-popisuje-do-ruska-vydany-torubarov-1e8-/zpravy-domov.aspx?c=A140515_162209_ln_domov_ogo

 

Lidé tam ve věznicích hnijí zaživa, popisuje do Ruska vydaný Torubarov

17.5.2014 

PRAHA – Už půl roku čeká Alexej Torubarov na udělení azylu v Maďarsku. Ruský podnikatel, jehož proslavilo drama s cisternou na pražském letišti, by se přitom mnohem raději vrátil do Česka, kde zůstala jeho rodina. Tvrdí totiž, že vydání do Ruska bylo nezákonné, a tak zde nikdy nepřestal být žadatelem. K Ústavnímu soudu kvůli tomu podal stížnost. Serveru Lidovky.cz také popsal podmínky v ruských věznicích, kde po vydání strávil několik měsíců.

Do Maďarska uprchl Alexej Torubarov poté, co mu po udání obchodních partnerů, proti nimž u soudu ve Volgogradu stojí, opět hrozil pobyt za mřížemi. Na ukrajinsko-maďarské hranici ho potom zadrželi policisté.

“Byl nucen podat tam vyjádření ředitele Odboru azylové a migrační politiky Tomáše Haišmana, že když jednou opustil Evropskou unii, tak může žádat o azyl pouze v první bezpečné zemi, do které se dostal. Jelikož to bylo Maďarsko, musel tak učinit tam, nehledě na ženu a syna, kteří mají trvalý pobyt v Česku,” popsala serveru Lidovky.cz situaci Hana Demeterová z organizace Help a Man. Kdyby podle ní o azyl nepožádal, musel by se vrátit zpět do Ruska, kde se bojí o život.

.

ČTĚTE TAKÉ:

Nové Torubarovovo drama. Utekl z Ruska, pěšky přešel hranici do Maďarska

Kdysi úspěšného volgogradského restauratéra tam loni vydal tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) ještě před skončením azylového řízení. Ústavní soud poté v obdobném případu konstatoval, že by ministerstvo spravedlnosti mělo v budoucnu při rozhodování o vydání člověka do zahraničí vždy čekat na to, jak dopadne cizincova žádost o azyl.

.

Čeká na Ústavní soud

V červenci 2013 proti extradici Torubarov podal ústavní stížnost, o které dosud soud nerozhodl. Pokud by mu dal za pravdu, mohl by se vrátit do Česka, kde by oficiálně nikdy nepřestal být žadatelem o azyl. “Obrátili jsme se před několika týdny urgentním dopisem k předsedovi Ústavního soudu (Pavlu) Rychetskému s prosbou o vydání rozhodnutí. S ohledem na kritickou rodinnou situaci jsme doufali v pochopení. Reakce žádná,” tvrdí Demeterová.

Torubarova rodina, která žije v Česku, je na tom podle ní špatně. “Manželka je po několikaměsíčním pobytu v psychiatrické léčebně Bohnice v důsledku nezákonné extradice manžela ve velmi špatném zdravotním stavu. Nedávno se musela do Bohnic vrátit znovu, ale byla nucena po krátké době odejít, protože se nemá kdo starat o nezletilého syna,” popsala Demeterová.

Kvůli případu jiného Rusa, jemuž hrozí vydání z Česka, se Torubarov rozhodl popsat události od chvíle, kdy za doprovodu ruských agentů odletěl z Česka až do  zadržení v Maďarsku. V textu, který server Lidovky.cz zveřejňuje níže v plném znění,podnikatel mimo jiné popisuje otřesné podmínky v ruských věznicích.

.

‘Dodržování lidských práv? Ať si to soudce vyzkouší’

“Nechci nikomu přát nic špatného, ale velice bych chtěl, aby soudce, který dovolil mou extradici do Ruska, prošel tuto etapu života se mnou. Aby získal osobní zkušenost, jak se v Rusku dodržují lidská práva,” píše Torubarov.

Tři dny po příletu do Moskvy se ocitl v cele předběžného zadržení. “Na sprchu je nárok jedenkrát za týden, což je dost těžké, když je 10 zpocených mužů nuceno žít společně a většina z nich kouří. Vycházka není zdaleka každý den, proč to tak je, to nikdo vysvětlit nemůže. Dvůr na vycházky je obehnán vysokou zdí se stříškou, takže vězni vůbec nevidí nebe. Ani se člověk nediví, že většina vězňů na vycházky nechodí. Hlavní zásada přežití: nesmíte si stěžovat, jinak ztratíte všechny drobné výhody. Seberou vše. Proto to lidé snášejí a mlčí,” popsal podnikatel první dny v ruském žaláři.

Dva týdny na to ho převezli do vězení ve Volgogradu. “Předtím odtud přijel můj advokát a upozornil mne, že takový převoz je těžká zkouška, ale nemyslel jsem si, že až tolik! Ve vagónu jsou malá oddělení, něco jako kupé s mříží, určená maximálně pro 6 lidí, ty zaplnili až 18 lidmi!! Lidé seděli prakticky jeden na druhém, kouřili, jedli skrovný, suchý příděl. Napít vody nám dávali dvakrát denně: ráno sklenici a večer sklenici. Se záchodemto bylo stejné: jednou ráno a večer. Po zbytek času jsem musel trpět, což s mou prostatou, kdy chodím až desetkrát, až dvanáctkrát, je neúnosné. Ale žádná bolest nebo utrpení na eskortu nemá vliv, třeba umři. A to ani nemluvím o dusnu a vedru, potu a špíně,” tvrdí Torubarov. Cesta dlouhá 1000 kilometrů trvala čtyři dny.

.

60 stupňů v cele

Podmínky ve volgogradské věznici Golubinka jsou podle Torubarova mnohem horší než v Moskvě. “Dusno ve velké hustotě lidí, když v létě venkovní teplota dosahuje až 40 stupňů, v cele se zavřenými okny teplota dosahuje 50 až 60 stupňů. Lidé tam prostě hnijí zaživa, i když se snaží polévat se z hrnku, když stojí v lavoru… Vězeňskou stravu jíst nelze, hrnce se nemyjí. Jednou jsem se rozhodl ochutnat mléčnou rýžovou kaši, plavaly v ní rybí kosti a šupiny,” líčí Torubarov.

Otřesná je podle něj i lékařská péče ve věznicích, prakticky neexistuje. “Nanejvýš vám dají aspirin. Moje léky přivezené z České republiky mi v Rusku odebrali, předpisy to nepovolují. Je zde mnoho pacientů s tuberkulózou, hepatitidou, AIDS a nikdo je neléčí. Jediné, co dělají rychle, je léčba popálenin, jelikož to jsou nejčastější úrazy kvůli podomácku vyrobeným sporákům a vařičům. Samotní vězni hltali ve velkém množství česnek a cibuli jakožto lidový prostředek proti infekci,” vzpomíná vězněný podnikatel.

Nedostal se za ním žádný zástupce Česka, ačkoliv ministerstvo zahraničí deklarovalo, že se za ním do věznice vypraví. “Jak mi říkali moji advokáti, pracovníci českého velvyslanectví mne chtěli ještě v květnu navštívit a podívat se na podmínky mého věznění, určili jim čas návštěvy na červenec, kdy už jsem byl na svobodě,” vysvětluje Torubarov.

Vyšetřovatelé nakonec navrhli, aby Torubarov přistoupil k amnestii, což veřejně odmítl. Několik dnů na to mu zpřísnili obvinění, kvůli čemuž mu hrozilo deset let. Bývalí obchodní partneři, proti nimž stojí, požádali soud o jeho návrat do vazby kvůli údajným výhrůžkám.

.

Nakonec utekl

Podnikatel se nakonec rozhodl, že z Ruska uteče. Z důvěryhodného zdroje se k němu prý dostala informace, že ho odsoudí a ve vězení bude mučen. “Ve svých 54 letech jsem byl nucen plazit se pod ostnatým drátem na hranici, riskovat život, ale nebylo mi hrozně, protože v Rusku je to ještě horší,” má jasno Torubarov.

Na jeho stranu se nedávno postavila i někdejší disidentka Dana Němcová. “Bylo to velmi problematické včetně toho vydání. Disidenti v Československu také byli kriminalizováni, bylo to všechno možné od výtržnictví po příživnictví, aby to vypadalo tak, že to není politická perzekuce,” připomněla Němcová v rozhovoru pro ČTK. “A tak si představuji, že v Rusku to vypadá obdobně. Záminka kriminalizovat někoho nepohodlného – s tím, myslím, mají bohatou praxi, takže bych se bála vydávat ho do vlasti, pokud u nás žádá o azyl,” uvedla.

.

Kauza Torubarov

Torubarov byl v Rusku obviněn z vydírání důstojníka tajné služby a podvodů, sám naopak tvrdil, že jej vydírala ruská tajná služba, policie a mafie. V České republice žádal o azyl, ale na základě mezinárodního zatykače skončil ve vazbě. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) pak rozhodl o vydání, jemuž se 2. května podle zjištění serveru Lidovky.cz na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09), který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu.

Ruský podnikatel byl po příletu do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, jeho vydání kritizoval Český helsinský výbor. Podle něj neměl ministr Blažek právo vydat Torubarova do vlasti, protože úřady nevyřídily byznysmenovu žádost o azyl.

Blažkova mluvčí Štěpánka Čechová již dříve uvedla,že ministr vydání povolil v souladu s trestním řádem a poté, co extradici schválily krajský, vrchní i Ústavní soud. Ministra se již dříve zastal i premiér Petr Nečas (ODS).

Zdroj: ČTK                                 

Ondřej Golis

                                                                                                    .                                                   

               Překlad z jazyka ruského

(původní dokument)

JAK TO BYLO.                                           

Jmenuji se Alexej Torubarov, nar. 24. 12. 1960. V současné době žiji v Maďarsku, jsem účastníkem řízení o projednání žádosti o azyl. Domnívám se, že po událostech spjatých se mnou v České republice, k nimž došlo v roce 2013, jsem v České republice znám.

Níže uvedené sdělení píši na základě žádosti Mariny Machytkové, advokátky z Prahy. Marina Machytková mě obeznámila se situací svého klienta Jurije Čekalina, občana Ruské federace, proti němuž, stejně jako kdysi proti mně, je vedeno řízení o vydání. Vrchní soud v Praze rozhodl, že jeho vydání je přípustné, neboť Ruská federace je členem mezinárodní konvence, a proto je třeba legitimně očekávat, že bude dodržovat všechna lidská práva. To znamená, že garantuje především právo na spravedlivý proces, právo na lidské a nikoli ponižující zacházení a právo, aby vám byla umožněna návštěva pracovníků českého velvyslanectví, kterým můžete sdělit své stížnosti. Rusko by bylo samo proti sobě, pokud by tato práva nedodržovalo, protože napříště by Česká republika nepřipouštěla vydání do Ruska!!! Tato skutečnost je nejhlavnějším a nejvážnějším soudem uváděným odůvodněním!!!

Pokud je toto názor soudu, mohu říci, že takový moment již nastal. Dále chci níže popsat svůj život poté, kdy jsem byl vydán do Ruska. Nechci nikomu přát nic špatného, ale velice bych chtěl, aby si ten soudce, který dovolil mou extradici do Ruska, prošel tuto etapu života se mnou. Aby získal osobní zkušenost, jak v Rusku dodržují lidská práva.

Vypovím o tom, co se se mnou dělo po extradici do Ruska. O tom, co se dělo na letišti, o cisterně na vzletové dráze a mezinárodním skandálu jsem se dozvěděl mnohem později, dva měsíce poté, jelikož ruské sdělovací prostředky o tomto incidentu mlčely. Vypovím, co se dělo v letadle a poté. Jakmile mne přivedli do prázdného letadla a posadili do poslední řady, doprovázelo mne 6 ruských příslušníků interpolu v civilu, kteří také zabrali dvě poslední řady. Navenek jsme se nijak neodlišovali od běžných cestujících. Postupně se letadlo zaplňovalo cestujícími a Boeing byl prakticky plný.

V tom momentě na záď letadla, kde jsme seděli my, přišel český policejní důstojník a oznámil, že právě bylo obdrženo usnesení ministra spravedlnosti o tom, aby pan Torubarov nebyl vydán do Ruska. Členové mé eskorty povyskakovali z míst a rozhořčeně říkali, že už je pozdě, že letadlo je již územím Ruska, my ho nevydáme. Dovedete si představit můj stav v té chvíli. Pochopil jsem, že mne vydávají nezákonně, a věřil jsem až do konce, že někdo zastaví tento proces, napraví tuto chybu. Věděl jsem, co mne v Rusku čeká, ale skutečnost se ukázala být horší.

Členové eskorty mne hned k sobě připoutali pouty ke svým rukám, bez ohledu na to, že jsem již pouta měl. Začali nervózně jednat přes telefon s Moskvou, velvyslanectvím.

Z jejich rozhovorů jsem pochopil, že jim byl vydán rozkaz splnit jej i za cenu života, včetně použití zbraně. Čím déle se čas vlekl, tím více byla situace ostřejší. Cestujícím dávali dvakrát nápoje, uklidňovali je. Několikrát hlásili do mikrofonu, že se let zdržuje z důvodu „upřesňování seznamu cestujících“. Na toaletu na zádi, kde jsme se nacházeli my, se tvořila fronta. K členům mé eskorty přišli členové posádky, pracovník velvyslanectví, o něčem si šeptali. Stále jsem doufal v zázrak, ale zázrak se nekonal.

Nakonec kapitán ohlásil pro cestující záhadnou frázi: „Právě jsme dostali povolení premiéra České republiky ke vzletu.“ Pocítil jsem tíhu na prsou.

Členové mé eskorty se uklidnili a uvolnili. Jakmile letadlo vzlétlo, už se bavili, začali popíjet. Když roznášeli jídlo, dokonce mi sundali pouta a dovolili, abych se najedl. Gratulovali si vzájemně k vítězství, žertovali o budoucích vyznamenáních, řádech. Ke mně se chovali neutrálně.

Jejich dobré chování skončilo po příletu do Moskvy. Čekala na mne skupina pracovníků policie. Posadili mne do antonu, v němž je zvláštní prostor, který se nazývá „stakan“ (sklenice – pozn. překladatele). Je to podobné kovovému sejfu o rozměrech 50 x 50 x 100 cm, v jehož dveřích je několik dírek na vzduch. Já se svou skoro dvoumetrovou výškou jsem tam musel sedět v pozici embrya s hlavou a koleny přitisknutými k hrudníku asi dvě hodiny. To už samo o sobě je mučení, ale když jsou venku vedra okolo 30 stupňů, pak uvnitř stakanu je více než 40 stupňů, a já se začal dusit. Ostraha začala v autě kouřit a já, nekuřák, musel dýchat ten smrad. Žádal jsem je, aby aspoň nekouřili nebo otevřeli dveře stakanu, ale jako odpověď jsem slyšel jen nadávky. V důsledku toho se mi spustila krev z nosu.

Po příjezdu do cely předběžného zadržení mi byly zabaveny všechny mé věci a umístili mne do „odkaliště“, místnosti, do níž jsou umísťováni všichni v daný den zadržení ve městě, místnost je malá, určená pro 6-8 osob, ale nacpou do ní více než 20 lidí, a ti lidé jsou tam nuceni celé hodiny stát. Smrad, špína, nehygienické podmínky, od čehož jsem si už odvykl v České republice, zvláště v Rakousku. Po půlnoci všechny rozvezli po karanténních celách. Nikoho ani nenapadlo dát nám jídlo, já jsem v té chvíli nejedl více než 12 hodin. Zrána přinesli nějaké jídlo, z něhož bylo možné jíst akorát chléb. Jako postel tam byla: potrhaná matrace, nějaké odřezky prostěradel a deky. Jde o to, že zadržení řežou prostěradla a deky na provazy, aby mohli sušit prádlo v cele, nebo zřizovat „dráhy“, takzvané prostředky komunikace mezi celami.

Třetí den mne přemístili z karantény na celu, kde pro 10 lidí bylo celkem 8 lůžek, a tak 2 osoby se musely ve spaní v noci střídat. V cele mi řekli, že jsme dopadli ještě dobře, podmínky bývají mnohem horší, ale tato cela předběžného zadržení je skoro vzorová, jelikož je tu mnoho cizinců. Dříve jsem musel pobýt na základě lživého udání v rostovské cele předběžného zadržení, tam je to skutečně strašné. Nedávali tam ani povlečení, spal jsem na špinavé matraci a po zemi běhali švábi o velikosti myši.

Dostal jsem se na celu, ve které seděli stejní podnikatelé jako já. Každý měl jiný příběh, ale účel byl stejný – smyšlené kauzy s cílem zabrat podnikání nebo vydírání peněz. Je velmi důležité, že jsem se nedostal na celu k vrahům a gangsterům, kde vládnou zločinecké zákony a nemají rádi podnikatele. Zde se však kolegové ke mně chovali uctivě, s pochopením a poskytli mi lůžko.

Ostatní podmínky jsou obvyklé pro ruská vězení: vězeňskou stravu nikdo nejí, protože to se jíst nedá, vězni si vaří sami na vařiči z potravin, které jim dávají příbuzní. Oficiálně je to zakázané stejně jako mít lednici, televizi, telefon, avšak vezme-li se v úvahu celoplošná korupce v systému výkonu trestů, kdo má peníze, může si zlepšit své živobytí. Jelikož na sprchu je nárok jedenkrát za týden, což je dost těžké, když je 10 zpocených mužů nuceno žít společně a většina z nich kouří. Vycházka nebývá zdaleka každý den, proč to tak je, nikdo vysvětlit nemůže. Dvůr na vycházky je obehnán vysokou zdí se stříškou, takže vězni vůbec nevidí nebe. Podlaha je špinavá, zaházená nedopalky, při chůzi se víří prach. Ani se člověk nediví, že většina vězňů na vycházky nechodí. Hlavní zásada přežití: nesmíte si stěžovat, jinak ztratíte všechny drobné výhody. Seberou vše. Proto to lidé snášejí a mlčí.

Za 2 týdny mě ráno dozorci upozornili, abych si sesbíral věci. Kolegové vysvětlili: převezou tě jinam, to znamená – pošlou tě dál do Volgogradu. Předtím odtud přijel můj advokát a upozornil mne, že takový převoz je těžká zkouška, ale nemyslel jsem si, že až tolik!

Zase mě posadili do „stakanu“, odvezli na stanici. Bylo nás ve velkém antonu asi 20, ale do „stakanu“ posadili jen mne, ostatní nacpali jak sardinky do konzervy jednoho k druhému. Přivezli mě ke „Stolypinu“, tak se označují vagóny pro vězně známé ještě z doby carského ministra Stolypina P. A., o nichž barvitě psal Solženicyn v Souostroví Gulag: „…byl zkonstruován v roce 1908, ale pro přesídlence do východních částí země, když začalo přesídlování ve velkém a nebyl dostatek vlakových souprav. Tento typ vagónů byl horší než běžný pro cestující, ale mnohem lepší než nákladní, měl vedlejší prostory pro různé náčiní a ptáky (dnešní „poloviční“ kupé, karcery), ale samozřejmě neměl žádné mříže, ani uvnitř, ani na oknech. Mříže tam umístila vynalézavá mysl, a já soudím, bolševická.“

Z antonu bylo třeba přeběhnout do vagónů, eskorta vykřikovala nadávky, rozeštvávali psy, popoháněli pendreky, nutili sedět v dřepu, vůbec s námi zacházeli jak se dobytkem. Tohle jsem dříve viděl jen ve filmech o fašistech. Co tam pracuje za lidi, co mají za psychiku, psychiku sadisty?

Ve vagónu jsou malá oddělení, něco jako kupé s mříží, určené maximálně pro 6 lidí, ty zaplnili až 18 lidmi!! Lidé seděli prakticky jeden na druhém, kouřili, jedli skrovný, suchý příděl. Napít vody nám dávali dvakrát denně: ráno sklenici a večer sklenici. Se záchodem to bylo stejné: jednou ráno a večer. Po zbytek času jsem musel trpět, což s mou prostatou, kdy chodím až 10-12krát, je neúnosné. Ale žádná bolest nebo utrpení na eskortu nemá vliv, třeba umři. A to ani nemluvím o dusnu a vedru, potu a špíně.

Eskorta byla z Volgogradu, a když jsem přišel při apelu na řadu, řekli s úšklebkem, že se tam nemohou dočkat a byli upozorněni, že mě povezou. To nevěstilo nic dobrého. Tisíc kilometrů z Moskvy do Volgogradu vlak ujel za 4 dny, zastavoval v každé stanici, vysazoval a nabíral nové vězně. Suchý příděl (kaše v pytlíku a suchary) přitom dávali na 2 dny. A tak všichni vězni hladověli, aby rozložili skrovné zásoby potravin na delší dobu. Železniční přesun ve mně zanechal silné zážitky, od dob Gulagu se nic nezměnilo.

Po příjezdu do Volgogradu, mě opět strčili do odkaliště, tedy do malé místnosti o 8-10 čtverečních metrech, do které nacpali 20 lidí. Malinké okénko pod stropem se nijak nemohlo vypořádat s kouřem deseti osob kouřících současně. V cele byl smog, nedalo se vůbec dýchat.

Strávili jsme tam okolo 6 hodin. Po půlnoci nás odvedli do sprch, rozdali lůžka s matrací a začali nás rozdělovat do cel. Já jsem se do cely dostal asi ve 3 hodiny v noci.

Kupodivu lidé v celách nespali. To je také zvláštnost ruských věznic, v noci tam začíná život. Celý den trestanci spí, ale v noci se tvoří „dráhy“, funguje vězeňská pošta, ze skrýší se vytahují mobilní telefony, hrají se karty a šachy, píší se stížnosti a dopisy. Moc se mi to po normálním režimu v Rakousku a České republice nelíbilo. Později jsem se naučil spát při neustále rozsvíceném světle a překřikování trestanců z okna, ale plnohodnotně se vyspat nebylo možné nikdy. Spal jsem přerušovaně po 3-4 hodinách. A k tomu ještě dozorci přicházejí a budí všechny v cele ve 4 hodiny ráno, když někdo má jít ráno k výslechu nebo k soudu. A to bylo každý den.

Na cele bylo okolo 10 lidí, všichni mladí, hlavně podle článku 228 trestního zákoníku Ruské federace, prodej a držení narkotik, těžký zločin, trest od 10 do 20 let vězení. Většina kluků, co tam seděla, nic společného s drogovými dealery neměla. Naschvál je někde vyprovokují nebo jim podstrčí drogy, aby měli hodně vykázané činnosti nebo prostě vymáhají peníze od jejich rodičů. Mnozí se vykupují prodejem bytů, jelikož chápou, že život syna může být navždy zničen. Ti opravdoví drogoví dealeři zůstávají vždy na svobodě.

Jedním ze spoluvězňů se ukázal být můj žák Roman Kudinov. Když jsem si jako učitel matematiky a technického kreslení vydělával na živobytí, byl hvězdou školy, premiant, talentovaný mladík, kterého ještě v osmdesátých letech vyslali do USA na stáž. On byl i dnes známý jako sportovec, mistr Petrohradu v tenise a celoroční cyklista, kreativní pracovník PR. Zjistilo se, že mu podstrčili dávku heroinu jako mstu za jeho kompromitaci jednoho z kandidátů na starostu Volgogradu. Vyprávěl, jak ho opakovaně bili operativní pracovníci, jednou dokonce o Romana rozbili židli. Není se čemu divit, když zavírají nejlepší kluky. A vy říkáte spravedlivý soud!!! Nevím nic o tom, jak se složil jeho další osud.

Kluci mě nakrmili a poskytli volné lůžko, jehož rozměry nebyly větší než 170 cm na délku. Jelikož jsem byl dost unavený a zesláblý, rychle jsem usnul, ale trápil jsem se celou noc, nohy mi natékaly kvůli krátké posteli. Zdá se, že ty postele byly vyrobeny ještě za carevny Kateřiny, stejně jako samotné vězení Na Golubinke ve Volgogradu, staré, celé se rozpadá. Podmínky tam byly ještě horší než v Moskvě, dusno ve velké hustotě lidí, když v létě venkovní teplota dosahuje až 40 stupňů, v cele se zavřenými okny teplota dosahuje až 50-60 stupňů. Lidé tam prostě hnijí zaživa, i když se snaží polévat se z hrnku, když stojí v lavoru. Dozorci při ranní kontrole vybíhali ven z cely hned jak do ní jen vešli, nemohli snést byť i pár minut v takových podmínkách. Vězni přitom snášejí všechno to mučení, často ztrácí vědomí. Vězeňskou stravu jíst nelze, hrnce se nemyjí. Jednou jsem se rozhodl ochutnat mléčnou rýžovou kaši – plavaly v ní rybí kosti a šupiny.

Taky zde platil vězeňský princip vzájemné pomoci, když někomu předali zásilku s potravinami, rozdělili ji mezi všechny. Jestliže není v cele možné koupit potraviny, trestanci skutečně hladoví. Dobrovolně se snaží pomáhat vězňům, předávají cigarety, ale s jídlem jsou velké problémy. Zasílání většiny potravin je zakázáno, ale za úplatek je nechají projít. Nikdo mi nemohl posílat potraviny, žena zůstala v Praze a ulehla do nemocnice kvůli stresu, a moji staří rodiče, důchodci sami sotva vycházeli. Ten pocit neustálého hladu mění lidi ve zvířata. Nevím, kolik jsem shodil v Rusku, ale celkem jsem za poslední rok zhubl o 30 kg a vyšel na svobodu zcela nemocen. Setkání s rodiči povolili jednou a trvalo 15 minut za přítomnosti stráže.

Lékařská péče ve vězení prakticky neexistuje, nanejvýš vám dají aspirin. Moje léky přivezené z České republiky mi v Rusku odebrali, předpisy nepovolují. Je zde mnoho pacientů s tuberkulózou, hepatitidou, AIDS a nikdo je neléčí. Jediné, co dělají rychle, léčí popáleniny, jelikož to jsou nejčastější úrazy kvůli podomácku vyrobeným sporákům a vařičům. Samotní vězni hltali ve velkém množství česnek a cibuli jakožto lidový prostředek proti infekci. Smrt je ve vězení častá, lidé umírají na nemoci, před mýma očima vězni vynášeli na nosítkách tělo ženy, která zemřela na AIDS. Nejdříve jsem si pomyslel, že nesou prázdná nosítka, tak vyzáblé tělo na nich leželo. Často psychicky slabí nevydrží fyzické a psychické strádání a páchají sebevraždy. To vše lze srovnávat s koncentračním táborem za druhé světové války, kdy pronásledovali Židy. Něco podobného jsem četl od E. Remarka.

Cely jsou nevelké ponuré místnosti s ošuntělými stěnami a malým oknem se dvěma řadami mříží, zcela zaplněné dvoupatrovými kovovými palandami a s velmi úzkými uličkami. Někdy jsou postele sraženy až těsně k sobě, bez uliček. Je tam malý stůl a k podlaze přišroubovaná lavice. Za nevelkou přepážkou umyvadlo, kohoutek se studenou vodou a záchodová mísa. Když je v cele 10-16 lidí, lze si představit, jak složité je používat hygienické zařízení. Světlo je v cele dosti mdlé, číst a psát je těžké. Zde vězni sami perou oblečení a ložní prádlo, zde ho i suší. Jednou, v největších vedrech, nevyměnili ložní prádlo 3 týdny, a to dostalo hnědou barvu. Co brání ruským věznicím v 21. století zavést životní a normální hygienické podmínky jako tomu v evropských zemích? Zřejmě to, že se to vše dělá naschvál, aby lidem bylo způsobeno co největší strádání.

Další den mne přemístili na jinou celu. Proč, to jsem pochopil už vzápětí. Už jak jsem vcházel do cely, kde byli jen 3 lidé, byl jsem omráčen větou: „Á, známá matrace, na něm spal Vova, který měl AIDS a zhebnul.“ Moje matrace byla zvláštní, z jedné strany byla lemována kouskem deky, a proto se mi zdála pohodlnější, odolnější, ale tady jsem dostal strach na ní spát. Nicméně jsem se přemohl, jelikož jsem chápal, že mě stejně změnit celu nenechají. Dva kluci seděli za podvod a jeden za drogy.

Jak se sluší, představil jsem se, pověděl svůj příběh, když se ukázalo, že narkoman se kamarádí s těmi lidmi, kteří si mne „objednali“, konkrétně s důstojníkem FSB Čumanovem A. a zástupcem prokurátora Černyšovem S. Právě tito lidé mi zkazili celý život, sebrali podnikání, stíhali mne a dostali do vězení. I když je už oba vyhnali z úřadu, jejich místo zaujali stejní jejich zastánci. Ti další dva byli typičtí práskači, či jak je tady nazývají „kompars“, kteří se snažili získat mou důvěru.

Všichni tři mě posvém zpracovávali, abych změnil své chování, tedy abych se vzdal trestního stíhání Čumanova, který mě připravil o velkou částku, výměnou za svobodu. Já však jejich naléhání nepodlehl. Tehdy začalo umělé vyprovokovávání konfliktů, kvůli maličkostem začínaly hádky, které ústily v přímé výhružky a rvačky. Nejednou jsem musel sáhnout po podomácku vyrobeném noži, abych unikl tvrdému zúčtování. Krom toho narkoman bezostyšně dostával přes svůj mobilní telefon instrukce od Čumanova a komentoval mé chování. To byl nepřetržitý psychologický nátlak. Člověk se bál usnout, ve spánku se mohlo stát cokoliv. Kvůli chronickému nedostatku spánku jsem měl deprese. Někdy jsem nespal více než 2 hodiny, někdy jsem nespal vůbec. Pocit štvané zvěře vyvolal zvířecí instinkt přežít za každou cenu.

Na rozdíl od České republiky, kde advokát může přijít k vězni kdykoliv, ke mně například chodili i ve 23 hodin i po 24. hodině, když to bylo bezodkladné, v Rusku advokát může čekat hodiny, než přijde na řadu, v přísně přidělovaném čase, aby ho pustili na hodinu. Jak mi říkali moji advokáti, pracovníci českého velvyslanectví mne chtěli ještě v květnu navštívit a podívat se na podmínky mého věznění, určili jim čas návštěvy na červenec!!!, kdy už jsem byl na svobodě. Škoda, nebylo by od věci, aby se podívali a nahlásili svým nadřízeným informace o skutečné situaci v ruském vězenství. Ačkoliv si myslím, že kdyby chtěli, dosáhli by toho, aby mne mohli navštívit. Velvyslanectví nejspíše projevilo jen formální zájem, to proto že český tisk se začal zajímat o můj případ a české Ministerstvo spravedlnosti neustále říkalo, že velvyslanectví na vše dohlíží, aby zmírnili svou vinu za to, že mne protizákonně vydali do Ruska. Neprofesionalita pracovníků českého Ministerstva spravedlnosti, včetně ministra, který všechny ochránce práv ujišťoval, že je možné klidně vydat žadatele o azyl, aniž je jeho věc projednána. To je plivnutí do tváře všem mezinárodním smlouvám a porušení základních lidských práv. Porušena nebyla jen má práva, ale byla porušena i práva mého nezletilého syna s trvalým pobytem v České republice podle Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách – nerespektování rodinného života. Byl jsem šokován chováním českých orgánů, chovaly se, jako by to byly orgány ruské.

Požádal jsem advokáty, aby přemístili padoucha nebo mě do jiné cely, ale někdo neviditelný tu situaci režíroval a advokáti nic nezmohli. Jen díky intervenci Vězeňského dohlížitele (zločinec – předák odpovědný za určitý obvod, město), který má zjevně vliv na vedení věznice, mne přemístili na jinou celu, což mne zachránilo před možnou smrtí.

Několik dní jsem strávil na nové cele, kde bylo 12 lidí, chování ke mně bylo uctivé. 2. července 2013, po 2 měsících od mé extradice, po ohromné práci, úsilí advokátů, českých i ruských ochránců práv jsem byl propuštěn na svobodu. Důvod: „díky“ tomu, že jsem byl ve vazbě v Rakousku a České republice, odseděl jsem si okolo 20 měsíců, a tak jsem si odseděl o rok víc. Podle Trestního řádu Ruské federace nesmí doba strávená ve vazbě pro můj trestný čin podle čl. 159.4 (podvod při podnikání) přesáhnout 6 měsíců. Když zavírají lidi v zahraničí a léta je drží v českém vězení, neuvědomují si české soudní orgány, že zadržení ztrácejí šanci na zprošťující rozsudek. Nikdo v Rusku nechce odpovídat za to, že si člověk v zahraničí odseděl, například jako já, 18 měsíců. Proto smyšlenou kauzu dotáhnou do konce, přitom Themidě zakryjí oči.

A co se v té době dělo s vyšetřováním mé věci? NIC! Žádný vyšetřovací úkon, žádný výslech nebo konfrontace, vůbec nic za 2 měsíce! Nechápal jsem, proč mě tak moc chtěli vydat z České republiky, když mne nechtěli vyslýchat…

Generální prokuratura Ruské federace se zaručila České republice, že bude spravedlivé vyšetřování a soud. Jsem toho názoru, že mne v Rusku nikdo nečekal, mysleli si, že mě nevydají stejně jako Rakousko. Lidé, kteří plnili „objednávku“ a kteří uměle vytvořili trestní věc proti mě už nepracují u policie, ani u prokuratury. Noví šéfové nechtějí být na očích a odpovídat za porušování zákona. Kdyby mne zprostili, bylo by možné zbavit funkce a poslat do vězení více než 15 lidí, kteří byli do věci zapleteni. Já bych pak měl od státu dostat velkou částku, několik milionů rublů jako náhradu za protizákonné stíhání a za to by je také pohnali k odpovědnosti, protože v Rusku se toto prakticky neděje. Mé podnikání je již rozloženo, patří lidem, kteří také příliš nechtějí, abych byl zproštěn a požadoval, aby mi bylo podnikáni vráceno. To právě oni přišli s dalším oznámením (má jít o 100.000,- USD), aby mne nepropouštěli na svobodu a dali nejvyšší trest.

Přesto se za tu dobu něco změnilo. Přišla novela pro podnikatele k Trestnímu zákoníku Ruské federace, a článek, podle něhož jsem byl stíhán, byl zahrnut do amnestie v roce 2013. Vyšetřovatelé navrhli mým advokátům, abych přistoupil k amnestii, a všem bude dobře. Ujišťovali mne, že chtějí věc co nejrychleji dostat před soud, ale tam mě stejně zprostí, proto neprobíhaly žádné vyšetřovací úkony. Avšak na otázku, proč tedy požadovali, abych byl i nadále ve vazbě, odpověděli, že vedení tlačí. To je ta nezávislost vyšetřovatele!

AMNESTII JSEM ODMÍTL! A to veřejně v interview na oblastním webu V1.ru, požadoval jsem vyšetření inspekcí. Přistoupit k amnestii znamená přiznat svou vinu, ale já jsem nespáchal žádné trestné činy. Do té doby jedno ze dvou obvinění, zneužití služebního postavení, stáhli z důvodu, že nebyla naplněna skutková podstata, ačkoliv právě kvůli němu požadovali mé vydání z České republiky.

Pomsta ze strany policie a prokuratury na sebe nenechala dlouho čekat. Za několik dní trestní věc převzali z obvodního oddělení policie a předali na městské novému vyšetřovateli, již celkem devátému, drzému a bez morálky. Zrušil usnesení předchozího vyšetřovatele a sdělil nové, podle něhož jsem obviněn ze závažnějšího paragrafu, až 10 let odnětí svobody, bez jakéhokoli vyšetřovacího úkonu. Uklidňoval mé rozrušení s tím, že mě stejně zprostí, a jemu prý nařídili, aby to tak udělal. Prokurátor potvrdil toto usnesení, aniž, zdá se, by ty bláboly vůbec četl. V té chvíli jsem nevěděl, že tím porušují podmínky extradice, že mne mohou stíhat jen za ten trestný čin, pro který jsem byl vydán.

Advokáti mne uklidňovali, že naše postavení je silné, žádný trestný čin se nestal, je to občanskoprávní věc, musím být zproštěn. S tímto vědomím jsem žil, vytvářel plány do budoucna, jak se nakonec vrátím ke své rodině do Prahy, do svého bytu, kde jsem už tři roky nebyl. Uvidím své děti a nešťastnou manželku, kterou budu léčit. A budu hodně pracovat, abych dohnal promeškané roky. Mým snům však nebylo souzeno, aby se naplnily.

Události se vyvíjely rychle. Jelikož můj hlavní „zákazník“, bývalý důstojník FSB Čumanov A. byl obviněn ze 4 různých trestných činů v trestní věci, kde jsem byl já poškozený, a prokurátor pro něho požadoval 11 let odnětí svobody, začal mi všemožně vyhrožovat, že mně stejně zavřou. Už nijak neskrýval, že všechno to pronásledování je jeho práce. Byl jsem neoblomný, odmítal jsem jakýkoli kompromis. Začali ke mně chodit lidé, kteří mi vyhrožovali fyzickou likvidací. Den před vynesením rozsudku se Čumanov ukryl a podle některých údajů se nachází v Čečensku. V těch dnech jsem zaplašil 2 muže, kteří se snažili zapálit mi automobil. Začal jsem pozorovat, že jsem sledován. Snažil jsem se nikam nevycházet z domu.

Ve stejné době jsem napsal trestní oznámení na ty, kteří podvodem a paděláním dokladů ovládli můj majetek v částce více než 4 milionů USD. Po dvou měsících mi však přišlo zamítnutí zahájení trestního řízení bez jakéhokoliv odůvodnění. Patrně mají noví majitelé mého podnikání dobrou „střechu“ (ochranu – pozn. překladatele) ze strany orgánů. Já, připomínám, jsem vlastnil restaurační holding čítající 10 podniků.

Na prvním jednání soudu, kde probíhalo předběžné slyšení, soudkyně oznámila přijetí 4 !!! dopisů od poškozených a záhadných svědků o tom, že jim vyhrožuji, pozoruji jejich domy, bojí se o svůj život a žádají soud, aby MNE VZAL DO VAZBY přímo v jednací místnosti. Před začátkem jednání advokát poškozených, který je též advokátem Čumanova, si něco špital s prokurátorem, který na to kýval, jako že souhlasí. Zachránilo mne jen to, že předtím advokát poškozených prohlásil, že jsem si nechal udělat nový cestovní pas a hodlám uprchnout do České republiky, a žádal, aby byl učiněn dotaz ohledně vydání mého cestovního pasu. Mimochodem, nový pas jsem si nezařizoval. Soudce vyhověl jejich žádosti a odložil soud o týden. Po jednání soudce pozval mého advokáta k sobě do kanceláře a navrhl, abychom my sami požádali o domácí vězení.

Advokát se podivil, k čemu je nám to dobré? Soudkyně: „Bude sedět kratší dobu ve vězení.“ Advokát se podivil ještě více: „To už je rozsudek připraven?“ Soudkyně byla v rozpacích: „No nebo dostane větší náhradu.“ Je to tak jednoduché: 4 lživá udání a zase do vězení. Před ruským soudem lze snadno lhát, a to se souhlasem prokurátora. A nic se ti za to nestane.

Zeptal jsem se advokátů, co to má všechno znamenat, ať to řeknou narovinu. Už si tak jistí nebyli: „Rozumíte, v Rusku je méně než 1 % zprošťujících rozsudků, to se považuje za zmetek při práci orgánů činných v trestním řízení, je možné dočkat se čehokoli. Maximálně vám dají tolik, co jste si už odseděl. Ale my budeme bojovat za zproštění v plném rozsahu. Nejvyšší soud jednoznačně zruší nezákonný rozsudek.“ Byl jsem rozčilený a ztratil svůj klid.

Pochopil jsem, že ve Volgogradu se pravdy nedovolám, a tak jsem se rozhodl zajet do Rostova ke svému kamarádovi, který má styky s Ministerstvem vnitřních věcí pro Jižní federální okruh. Ten mne seznámil s jedním z vedoucích Služby vlastní bezpečnosti Ministerstva vnitřních věcí pro Jižní federální okruh, plukovníkem V. Tato organizace, jakožto kontrarozvědka mezi svými, usvědčuje zločince mezi policisty. Vyprávěl jsem mu o svém neštěstí a požádal jsem ho, aby zjistil jaká je situace s mým podnikáním a zda je možné mně ukradené podnikání navrátit a co mě čeká u soudu.

Další den jsem byl šokován jeho odpovědí: „Musíš utéct z Volgogradu.“ A pověděl, kdo za kým stojí, že mi nic nevrátí. Navíc jsou informace o možné fyzické likvidaci, zapálení auta. Za tím vším stojí jeden z vedoucích policie, kterého už dlouho prověřují a který má za sebou mnoho dalších trestných činů, zatknout ho však ještě nemohou. Pokud jde o soud, slíbil, že zavolá později.

Den před soudem zavolal plukovník V. a sdělil, že „dle získaných informací byl dán pokyn soudkyni, aby tě odsoudila maximálně na 10 let za to, že příliš mluvíš o bezpráví, korupci a spravedlnosti, a všechny jsi naštval. Pokyn pochází od oblastního soudce Č., který plní pokyny prokuratury. Je možné, že poté rozsudek zruší, ale ve vězení budeš vystaven násilí. Musíš utéct!“

Často přemýšlím, za co bylo mně a mé rodině souzeno se tak trápit. Člověk s tím nejmírumilovnějším povoláním, jehož posláním je krmit lidi, který nikdy neměl nepřátele, zato měl bezvadnou reputaci, se stal odpadlíkem ve své zemi? Teď celý svět vidí prolhanost a prodejnost putinského systému v Rusku, v němž není místo pro čestné lidi.

Ve svých 54 letech jsem byl nucen plazit se pod ostnatým drátem na hranici, riskovat život, ale nebylo mi hrozně, protože v Rusku je to ještě horší.

Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ruské vězení je každodenní mučení a ponižování lidské důstojnosti, je to prostě trestní systém, bez ohledu na to, v jaké věznici se člověk nachází. Podle mého názoru tam sedí polovina naprosto nevinných lidí nebo lidí, jejichž vina nebyla prokázána. Pracovníci věznic jsou lidé zcela bez morálky, kteří tam jdou pracovat buď proto, aby projevili své sadistické sklony nebo aby si přisadili na lidském neštěstí. Ale hlavně v současném prodejném a prolhaném systému nelze, bohužel, v Rusku očekávat žádný spravedlivý soud. Navíc lidé, kteří tam pracují, nedozráli, oni – soudci – nemají svědomí.

         podpis              -          Torubarov Alexej