OTEVŘENÝ DOPIS
ministru spravedlnosti Slovenské republiky
p. Tomáši BORCI

31.5.2014

Vážený pane ministře,

ve Vašich rukou je osud Anzora Čentieva, kterého společně s Ali Ibragimovem již v r.2006 slovenský tisk označil jako „bandity a teroristy“, protože je tak nazvala ruská generální prokuratura. Ta zažádala jejich extradici poté, co požádali na Slovensku o azyl. O té doby se p.Čentiev nachází ve vazbě Leopoldova, p.Ibragimov za mřížemi v Košicích. DEVÁTÝ rok. O délce téhle vazby jsme neslyšeli ani v souvislosti s věznicí Guantanámo.

V r.2010, téměř po 5 letech jejich vazby v SR, jsme se o nich v ČR dozvěděli po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že do Ruska mohou být vydáni, že garance ruské prokuratury jsou dostatečné pro to, abychom se nemuseli domnívat, že snad budou nespravedlivě souzeni, mučeni či popraveni. Napsali jsme tehdy zoufalý dopis ESLP, kde jsme vysvětlili, že tito dva lidé jsou dle našich poznatků oběťmi putinovských represí, a že na Slovensku jim nebyla poskytnuta účinná právní pomoc k tomu, aby se mohli bránit proti vzneseným obviněním. ESLP přijal naši stížnost, vydal předběžné opatření s tím, že do konečného rozhodnutí ESLP nemohou být do Ruska vydáni. Oba podali novou žádost o azyl. Po dalších 4 letech, kdy MV azyl odmítalo, slovenské soudy střídavě rozhodnutí schvalovaly nebo rušily, se ocitli v uzavřeném kruhu bez výhledu na brzké rozhodnutí. Stížnosti na délku vazby, která nemá v civilizovaném světě obdoby, byly smetány ze stolu. Žádosti o advokáta ignorovány. SAK poslala seznam advokátů, ke kterým se měli obrátit, ovšem lidé ze seznamu byli zaneprázdněni. Dělali jsme co jsme mohli. Jenže české právo se od slovenského liší v mnoha věcech, navíc komunikace z jedné republiky do druhé je velmi ztížená. Dopisy jdou několik dnů, stejně tak odpovědi, a v té době většinou uplynou veškeré lhůty (většinou 14-denní) třeba k odvolání. Alimu nepovolil košický soud, aby mi – jeho zástupkyni v ESLP s plnou mocí –  telefonoval. Anzor sice někdy zavolat mohl, ale zahraniční telefonát byl často nad jeho finanční možnosti. My jsme jim do věznic pochopitelně volat nemohli. V azylovém řízení je nakonec zastupovali schopní advokáti z lidsko-právních organizací, ti se ale nemohli zabývat stížnostmi na délku vazby atd. Dle jejich slov jim to neumožňovala náplň práce jejich organizací. Během těch let se sem-tam naše dobrovolník, který jim něco úředního napsal, když ale dostali odpověď z ESLP např. v angličtině, přeložit ji neměl kdo… Formuláře nikdo nepomohl vyplnit… Není divu, že Anzorovi opakovaně nevydržela psychika a sám požádal o vydání do Ruska. Za krátkou dobu svého rozhodnutí litoval, a napsal ESLP, že se omlouvá, vydán být nechce, že špatné rozhodnutí učinil pod obrovským tlakem nejen ze své situace, u které přestal vidět východisko a ztratil víru, že mu na Slovensku někdo pomůže, ale také z obavy o život svých příbuzných v Čečensku. Bohužel, ze stejných obav nemůžeme detailně popisovat podrobnosti. Jenže – protože Anzor požádal o zastavení azylového procesu na Slovensku, což se stalo, ESLP odmítl zabývat se dále jeho stížností pro nepřijatelnost – nevyčerpání všech dostupných vnitrostátních prostředků. Když před pár dny prozvučela ve slovenské TV zpráva o tom, že ESLP odmítl stížnost Anzora a tím pádem může být vydán do Ruska, v rámci objektivity reportér neuvedl, že ESLP nerozhodl o tom, zda souhlasí s vydáním či ne. ESLP pouze nemohl napravit chybu, které se Anzor v zoufalství dopustil. Teď je tedy řešení v rukou ministra spravedlnosti – ten má možnost jeho vydání odmítnout.

Anzorovi bylo 11, Alimu 17 let (později byl studentem práv), když začala čečenská válka. V r.2000, kdy dle slov ruského vedení již v Čečensku kvetl mír, při bombardování ruskou aviací jejich vesnice Katyr-Jurt zahynulo 175 lidí. Anzor a Ali vytahovali dle svědectví vesničanů desítky dětí ze zavalené mateřské školky, když se jeden z bombardérů vrátil, a střepina další bomby zasáhla Anzorovi oko. Když se rozhodli opustit Rusko, Anzor byl invalidou s jedním okem, kterému se krátce předtím narodila dcerka. Od té doby ji neviděl, žena zahynula v autohavárii před pár lety. Alimu zemřel následkem válečných událostí otec na infarkt, bratra zastřelili před očima. Bohužel, on i Anzor vrahy v uniformách viděli, což se stalo příčinou jejich budoucího pronásledování na základě zfalšovaného obvinění z „banditismu“.

Skuteční čečenští bandité však dnes válčí na východě Ukrajiny, s posvěcením ruské vlády. Psanci jako Anzor a Ali jsou naháněni po světě.

Délka extradiční vazby není v SR ohraničena. Znamená to, že azylový proces se může táhnout třeba 20 let…a po celou dobu člověk dle zákonů SR může zůstat ve vazbě. Nejde až o tak velkou absurditu – např. v ČR trvá jistý azylový proces již 13 let, naštěstí, člověk nestrávil ve vazbě celou dobu, „pouze“ několik let. Rozum zůstává stát nad tím, kam jsme došli. Česká azylová politika se od té slovenské bohužel mnoho neliší, žadatelé o azyl jsou i u nás považováni za něco, čím se ve slušné společnosti není třeba moc zabývat. Jenže při dnešní ruské politice se otázka uprchlictví může opět velmi brzy dotknout i nás.

Před pár lety jsme oba uprchlíky navštívili ve vazbě s ruským disidentem Viktorem Fainbergem a českým ex-ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem. V Košicích nás přijal ředitel věznice, jelikož Ali byl tehdy obviněn z napadení spoluvězně a dozorce, což byla voda na mlýn „protiteroristickým“ komentátorům. Požádali jsme o vyjasnění některých nejasností. Že Ali dal pěstí do zubů v čekárně u lékaře jinému vězni, který později sám přiznal, že ho vyprovokoval, a že proti němu nic nemá, by se dalo nazvat chlapskou záležitostí. Ali svou vinu přiznal, nevymlouval se ani na to, že v té době bolestí neviděl, protože si několik let stěžoval na žaludeční vředy, avšak věznice ho nebrala vážně. Teprve po našem dlouhém rozhovoru s lékařem ho začali léčit. Avšak když jsme viděli důkaz napadení dozorce – fotografie, kde Ali stál rozkročený u stěny na chodbě nebo ležel na zemi, a kolem něj stálo 6 (!) dozorců, zeptali jsme se, kde je záznam z kamerového systému, který ty fotografie pořídil. Od ředitele věznice jsme uslyšeli, že kvůli technickým příčinám není záznam k dispozici. Tedy: nicneříkající fotografie pořízené kamerou jsou, ale videozáznam zrovna z té doby neexistuje! Ale existuje 5 svědků – dozorců, kteří svědčili do policejního protokolu, že při běžné kontrole cely Ali napadl šestého dozorce! Běžná kontrola cely, ve které je JEDEN člověk (Ali je na samotce, sám strávil v cele s přestávkami již celkem několik let), se provádí za účasti  ŠESTI dozorců? Budiž, jedná se přeci o „teroristu“. Ale pokud sám „napadený“ do policejního protokolu prohlásil, že ho Ali chtěl chytit za krk, ale nestihl to, a další dozorci tvrdí, že ho za ten krk držel – celá věc se jeví jako pouhá provokace. Přičemž v písemném hodnocení vedení věznice Aliho chválilo (po uvedených událostech). Stejně tak si nikdo nestěžoval v Leopoldově na Anzora.

„Nefunkční“ kamerový systém však nebyl jediný, který nás v Košicích omráčil. Přijeli jsme speciálně na soudní jednání ohledně napadeného vězně. V soudním oznámení, které Ali dostal, byl čas jednání košického soudu určen na 14.00. Zašli jsme do budovy soudu asi ve 12.30. našli soudní síň, zkontrolovali údaj na dveřích. Ano – 14.00, jednání s A.Ibragimovem. Odešli jsem do kantýny na kávu. Před druhou hodinou jsme zamířili ke dveřím jednací síně. Nestačili jsme zírat – zasedání právě končilo, na dveřích „opravena“ doba jednání na 13.00…

Ali dostal za napadení vězně podmínku, z ní bylo po soudu za napadení dozorce 5 let „natvrdo“. Dosud nepravomocně, jelikož Krajský soud v Košicích vrátil věc zpět nižší instanci. Nikdo se totiž dosud nezabýval tím, že člověk proživší mládí ve válce, trpí se vší pravděpodobností posttraumatickým válečným syndromem, jak jsme mnohokrát upozorňovali.

Většina z těch, kteří za celá léta nějakým způsobem spolurozhodovali o životech těchto dvou lidí, se teď chystá na dovolenou s dětmi, sluníčko, grilování, pohoda. Každé Vánoce v posledních letech jsem myslela na ně i na ty dva za mřížemi, a na to, jak křesťanské Slovensko s dojetím slaví. Ten pocit beznaděje nepřeji nikomu.

Je jen na Vás, jak rozhodnete, pane ministře – vydat či nevydat. V případě vydání však v Rusku nečeká žádný spravedlivý soud, ale opravdové peklo na zemi.

S přáním všeho nejlepšího,

Hana Demeterová, o.s. Pomoz jednomu člověku, www.helpaman.org

P.S. Přiložený článek mého kolegy nepovažuji za konspirativní – poslední akce ruské vlády jsou odpovídající. Navíc jsem sama žila v Rusku několik let, z toho část na Severním Kavkaze. Čekistická politika má své „nuance“.

.

http://helpaman.org/new/?p=374

.

O dvou vězněných Čečencích na Slovensku, Zuzaně Fialové a výbuchu v Domoděvovu (aneb co s čím souvisí)

25.4.2011

Začátkem  listopadu 2010 se v Bratislavě konalo Středoevropské fórum. V jeho rámci se na panelu označeném číslo tři konala diskuse s názvem Náměstí nesouhlasu. Hosty byly dva z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa – Viktor Fajnberg a Natalija Gorbaněvskaja, dále slovensko – švýcarská básnířka Irena Brežná, český aktivista a hudebník Michael Kocáb a slovenská herečka Zuzana Fialová, známá z filmů Babí léto a Obsluhoval jsem anglického krále. Zuzana Fialová se ujala přednesu slovenského překladu básně Natalije Gorbaněvské „Náměstí nesouhlasu“ o pěti minutách demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna 1968.

Po poezii dostal slovo Michael Kocáb, i jeho vystoupení bylo emotivní, ale do poezie mělo hodně daleko; tvrdě kritizoval neustálé porušování lidských práv v současném Rusku a Kadyrovův režim v Čečensku označil za genocidní. Mluvil dlouho, když mu Irena Brežná zřetelně naznačila, že je třeba poskytnout čas dalšímu hostu.

A tím byl právě Viktor Fajnberg – ten, kterému při demonstraci na Rudém náměstí vyrazili čtyři zuby, a následně byl zavřený pět let v „psychušce“, když mu soud stanovil diagnózu „schizofrenie s paranoidním syndromem projevujícím se politickým disidentstvím“. Zažil na vlastním těle „vyšetřovací“ metody, kterými mučili ty politicky nepoddajné a nepohodlné. Po propuštění v roce 1974 opustil Sovětský svaz, od roku 1978 žije ve Francii. Do Ruska se mu podařilo vrátit v roce 1995, a ihned se vydal do krvácející rány na těle Ruské federace – do Čečenska, které tehdy Rusové bombardovali. Je jedním z těch, kteří na vlastní oči viděli, co se v Čečensku děje. Viděl i takové „maličkosti“ jako z Moskvy vypravené náklaďáky napěchované fundamentalistickou muslimskou literaturou. Činnost ruské tajné služby FSB za účelem připravit si na Kavkaze nepřítele byla důsledná. Vlastně obou tajných služeb, včetně té vojenské GRU, pro niž dle mnohých důvěryhodných zdrojů měl pracovat i údajný protiruský bojovník za samostatné Čečensko Šamil Basajev. Však také svou „odbojovou“ činností čečenské věci hodně škodil. Jméno Basajev je v Česku známé hlavně ze zpráv o atentátech a teroristických činech; měl přátele i v jedné české  organizaci, oficiálně tehdy prezentující humanitární pomoc lidem na Kavkaze. Jenže po Fajnbergově návratu do Francie snaha upozornit na stav věcí narazila na hradbu odtažitého mlčení, ze strany novinářů i politiků demokratické Francie.

Proto snad ani nepřekvapuje, když na fóru v Bratislavě v r.2010 v tématu navazuje na Michaela Kocába. Vypráví o svých zkušenostech, dřívějších i současných. Vypráví, jak mu právě dnes při jeho pobytu v Bratislavě volali z Ruska, že byl surově zbit novinář Oleg Kašin. A dále vypráví o své včerejší apelaci společně s Natalijí k premiérce Radičové ohledně dvou Čečenců, dřívějších účastníků odporu proti ruské federální armádě. Ti jsou vězněni bez soudu a vyšetřování pátým rokem na Slovensku, kde neúspěšně požádali o azyl a měli být již deportováni zpět do Ruska se stávajícím stalinským terorem v Čečensku – a tím pádem vydáni na mučivou smrt.

A tak byla  herečka Zuzana Fialová přítomna představení, kdy zapůsobila svým uměleckým přednesem, a zároveň se dozvěděla o dvou Čečencích vězněných na Slovensku, o kterých předtím třeba nikdy neslyšela, a pokud ano, tak asi jen to, co se doposud psalo ve slovenských novinách: že se jedná o dva bandity a teroristy, jejichž vydání Rusko žádá.

Jeden měl 17, druhý 11 let, když začala čečenská válka. Za pár let považovali za samozřejmé, že i oni bojovali za Čečensko proti Rusům. Válka je poznamenala – jeden zůstal bez oka, druhý s žaludečními vředy, oba s těžkým odrazem na psychice. Později se rozhodli utéct, a Rusové je obvinili z vraždy dvou svých vojáků. V roce 2006 se jim podařilo překročit ukrajinsko – slovenskou hranici. A když je na Slovensku chytili, zakrátko je vsadili do vězení. Sice nebyli odsouzeni, ale vězení už několik let neopustili. Snažili se přesvědčit, že v případě jejich vydání do Ruska jim hrozí smrt. Marně. Nepřesvědčen zůstal i Evropský soud pro lidská práva, natož slovenští úředníci, ujištěni těmi ruskými, že Čečencům žádné politické nespravedlivé procesy nehrozí a na trest smrti je v Rusku přece moratorium. V září 2010 se už domlouvaly mezi slovenskými a ruskými úřady podrobnosti kolem vydání. Ruské šampaňské na Lubjance muselo téct proudem.

Když se v listopadu 2010 objevili v Bratislavě lidé ze sousední země – z Česka, kteří byli situací šokováni, a rozhodli se pro ty dva Čečence něco udělat, dívali se na ně všichni s posměchem: vždyť už je přece rozhodnuto i Evropským soudem pro lidská práva, který žalobu slovenského advokáta Čečenců proti Slovensku ani nepřijal; prostě souhlasil se slovenskými soudy, že je možné je vydat, protože prý ruská strana garantuje, že je nikdo mučit nebude. A stejně tak jejich stoupenci – lidsko-právní aktivisté z jiných zemí. Jen bezmocně krčili rameny, že ti dva čečenští mladíci  jsou odepsaní, a je třeba se snažit pomoci aspoň jiným, kteří ještě mají šanci. Jedním z těch, kteří se snažili prosadit nevydání, byl právě i Michael Kocáb. Ještě si k tomuto tématu vzal na bratislavském fóru po něm slovo Viktor Fajnberg.

A u toho byla Zuzana Fialová.

A tak, když 12. listopadu 2010 odcházela faxem nová stížnost Evropskému soudu pro lidská práva, mimo jiné s poukázáním na špatnou obhajobu slovenského advokáta, který dříve do Štrasburku ani nepředložil všechny jemu doručené důkazy ve prospěch obviněných, považovalo to hodně lidí na obou stranách za zoufalý akt. Jenže pak přišel šok. Šok s velkým Š. Evropský soud se vůbec nemusel napodruhé zabývat věcí, kterou již jednou řešil. Ale zabýval se jí. A bezprecedentně změnil své vlastní rozhodnutí – vydání Čečenců do Ruska 15. listopadu předběžně zakázal. Soud zohlednil v důkazech popsané případy, kdy ti, kteří uvěřili ve svou bezpečnost, se vrátili do Ruska – a zmizeli. Nebo se o nich ví… kde jsou zavřeni a mučeni.

Ten šok na ruské straně byl možná tak velký jako Rusko samo.

Slovenský tisk začal uveřejňovat podrobnosti o už ne tak růžovém životě obviněných Čečenců, i těch zatím neobviněných v Rusku, a pochybnosti o jejich vině. Impérium se urazilo.

24. ledna 2011 prožívali lidé na moskevském letišti  Domoděvovo peklo. Mnozí je nepřežili. Mrtví byli i cizinci, a mezi zraněnými slovenská herečka Zuzana Fialová. Kdo je atentátníkem, vědí pouze ti, kdo atentát připravili. Chaoticky se světu vyhlašovalo několik verzí, nakonec flaška namířila na rodáka z Kavkazu. A ruské velvyslanectví v Bratislavě ihned zdvihlo prostřednictvím slovenských médií pomyslný prst v duchu: Vidíte to?! Vidíte?! My vás žádáme o vydání zločinců z Kavkazu! A vy nechcete - a oni ?! Podívejte se, co dělají! Třeba vaší populární herečce, která jen šla pro zavazadlo, NÁHODOU zrovna v době výbuchu!!! (A NÁHODOU to byla ona, která byla u toho, když ten Fajnberg s Kocábem lobovali za ty dva!)

Zabralo to na Slovensku?

Obávám se, že u mnohých ano. A Rusové nemusejí znát ani podrobnosti z umělecké dráhy Zuzany Fialové, např. to, že když před třemi roky v SND zkoušeli Tri sestry, Roman Polák a Martin Porubjak zasadili děj této hry na Kavkaz, který okupují ruští vojáci. Ale nedivil bych se, kdyby i o tom Rusové věděli. A mediální zájem o samotnou Fialovou v nemocnici? Moskevský starosta, ministryně zdravotnictví, desítky kamer…

Co byla vlastně náhoda – že byla zraněna nebo že přežila? My tady v žertu říkáme, že náhoda je sviňa. Ale pokud s sebou bere lidské životy, pak to je hodně velká svině.

http://www.domodedovo.ru/ru/main/news/press_rel/?ID=2978

V r.2010 moskevské letiště Domodědovo odbavilo 22 253 529 pasažérů.

Jaká je pravděpodobnost, že NÁHODOU se pár metrů od místa osudného výbuchu ocitne slovenská herečka? Jde o náhodu, nebo o vědomé spuštění ruské rulety?

Milan Doupovec

 

.

http://www.sme.sk/c/7223919/cecenskeho-utecenca-vydame-do-ruska-borec-podpisal-suhlas.html

.

Čečenského utečenca vydáme do Ruska, Borec podpísal súhlas

.

O vydanie žiadal po rokoch bez východiska sám, oľutoval to. Vinia ho z banditizmu, podľa aktivistky neprávom.

BRATISLAVA. Čečenského utečenca Anzora Čentieva, ktorý je na Slovensku už deviaty rok vo vydávacej väzbe, vydajú do Ruska.

Odsúhlasil to minister spravodlivosti Tomáš Borec.

Rusko viní Čentieva z banditizmu, siahnutia na život a krádeže zbraní v období čečenskej vojny a žiadalo jeho vydanie spolu so zadržaným Alim Ibragimom.

Minister podpísal vydanie po zdĺhavých rokovaniach a opakovaných žiadostiach Čentieva o azyl.

Definitívny súhlas dal po nedávnom verdikte Európskeho súdu pre ľudské práva v Štrasburgu, na ktorý sa Čentiev obrátil.

„ESĽP zrušil predbežné opatrenie, ktoré zabraňovalo vydaniu (Anzora Čentieva) a následne zamietol jeho druhú sťažnosť. Vzhľadom na neexistenciu právnych prekážok vydania minister spravodlivosti podpísal súhlas s vydaním do Ruskej federácie,“ potvrdila pre agentúru SITA hovorkyňa Alexandra Donevová.

.

Bez východiska, so strachom o rodinu

Čentiev po mnohoročných konaniach o jeho žiadostiach napísal súdu v Štrasburgu, že chce byť vydaný do Ruska, takže súd 18. marca tohto roka zrušil predbežné opatrenie.

Hana Demeterová z občianskeho združenia Pomoz jednému člověku, ktorá sa prípadu venuje niekoľko rokov, tvrdí, že Čentiev po predchádzajúcich skúsenostiach nevydržala psychika a preto požiadal o vydanie.

Potom svoje rozhodnutie oľutoval a napísal súd ospravedlnenie a že nechce byť vydaný.

„Zlé rozhodnutie urobil pod obrovským tlakom nielen zo svojej situácie, z ktorej prestal vidieť východisko a stratil vieru, že mu na Slovensku niekto pomôže, ale tiež z obavy o život svojich príbuzných v Čečensku,“ uviedla Demeterová v otvorenom liste ministrovi spravodlivosti, ktorým žiadala, aby nepodpísal súhlas s vydaním.

ESĽP totiž následnej sťažnosti Čentieva 15. apríla nevyhovel a na vydanie bol potrebný už len súhlas slovenského ministra spravodlivosti. Ten súhlas s vydaním napokon vydal pred pár dňami.

.

O ľudské práva sa minister nebojí

„Pri rozhodovaní (minister Borec) zobral do úvahy záruky Ruskej federácie, že budú zaručené jeho ľudské práva. Tieto ESĽP vo svojom prvom rozhodnutí o neprijateľnosti sťažnosti pána (Anzora Čentieva) považoval za dostatočné,“ poznamenala Donevová.

V médiách sa v roku 2006 písalo o Čentievovi a Ibragimovi ako o podozrivých z terorizmu. Podozrievajú ich, že v Groznom ešte v roku 2001 spolu so skupinou osôb zabili dvoch pracovníkov ministerstva vnútra.

Dvojica Čečencov k nám prišla cez východnú hranicu.

Demeterová uvádza, že keď vypukla čečenská vojna, tak Čentiev mal 11 a Ibragim 17 rokov.

Podľa jej slov v čase, keď už tam bol podľa ruského vedenia mier, v roku 2000 bombardovalo ruské letectvo dedinu Katyr-Jurt.

Čentiev a Ibragim údajne vyťahovali podľa svedectva dedinčanov deti zo zavalenej škôlky, keď sa jeden bombardér vrátil a črepina bomby Čentievovi zasiahla oko.

Ibragimovi údajne zomrel následkom vojnových udalostí otec na infarkt, brata mu zastrelili pred očami.

„Bohužiaľ, on aj Anzor vrahov v uniformách videli, čo bolo príčinou ich následného prenasledovania na základe sfalšovaného obvinenia z banditizmu,“ tvrdí Demeterová.

pondelok 2. 6. 2014 19:10 | sita

.

.

Slovensko drží dva muže devátý rok ve vazbě. Neví, zda je má vydat Rusku

http://www.lidovky.cz/slovensko-drzi-dva-muze-devaty-rok-ve-vazbe-nevi-zda-je-ma-vydat-rusku-1kq-/

9. června 2014

BRATISLAVA -S nadsázkou by se dalo říct, že David Rath je proti nim břídil. Anzor Čentiev společně s dalším čečenským utečencem Ali Ibragimovem sedí ve vazbě neuvěřitelný devátý rok. V Rusku jim hrozí více než dvacetileté tresty, mimo jiné kvůli obvinění z vraždy dvou ruských vojáků a terorismu. Za mřížemi bez soudu zůstávají kvůli tahanicím o jejich vydání.

Jako o teroristech o nich psala slovenská média v roce 2006, kdy do sousední země přišli přes východní hranici. Podle svých slov utíkali stejně jako mnoho dalších Čečenců před terorem Ramzana Kadyrova. “Když vypukla čečenská válka, Čentievovi bylo 11, Ibragimovi 17 let,” vypráví Hana Demeterová z organizace Pomoz jednomu člověku, která se v jejich případu dlouhodobě angažuje.

V roce 2000 při bombardování jejich vesnice Katyr-Jurt zahynulo 175 lidí. “Anzor a Ali vytahovali dle svědectví vesničanů desítky dětí ze zavalené mateřské školky, když se jeden z bombardérů vrátil, a střepina další bomby zasáhla Anzorovi oko. Při útěku z Ruska tak byl Anzor invalidou s jedním okem, kterému se krátce předtím narodila dcerka. Od té doby ji neviděl, žena zahynula v autohavárii před pár lety. Alimu zemřel následkem válečných událostí otec na infarkt, bratra mu zastřelili před očima. Bohužel, on i Anzor vrahy v uniformách viděli, což se stalo příčinou jejich budoucího pronásledování na základě zfalšovaného obvinění z ‘banditismu’,” popisuje Demeterová pohnuté osudy obou mužů.

.

Ve vazbě od roku 2006

Slovenská policie je hned zkraje roku 2006 zadržela a Rusko požádalo o jejich vydání. Od té doby sedí ve vazbě. Slovenské zákony přitom i v případě podezření z těžkých zločinů jako jsou brutální vraždy umožňují nechat podezřelé pod zámkem maximálně pět let. Pokud o nich do té doby soud nerozhodne, musí být propuštěni na svobodu. V případě utečenců, o jejichž vydání usiluje domovská krajina, v případě Čentieva a Ibragima Rusko, ale žádné lhůty neexistují.

Oni však tvrdí, že jim hrozí mučení a obvinění jsou smyšlená, protože během války bojovali proti Rusku na straně povstalců. Oba uprchlíci požádali na Slovensku o azyl, obrátili se i na Evropský soud pro lidská práva, jenže ani v jednom případě neuspěli. V září 2010 to tak vypadalo, že Slovensko vyhoví ruské žádosti.

.

Vydání unikli na poslední chvíli

Na poslední chvíli však extradici unikli, když soud překvapivě po stížnosti změnil své rozhodnutí. “Vzal v úvahu nové důkazy, případy, kdy vydaní lidé v Rusku beze stopy zmizeli nebo byli mučeni,” vysvětluje Demeterová. Ve Štrasburku vydali předběžné opatření, podle něhož Slovensko nesmí Čečence vydat, dokud nerozhodne o jejich žádosti o azyl. Jenže to může trvat léta a taky trvá.

Poslední dramatická kapitola v případu Anzora Čentieva se odehrává právě v těchto dnech. Po letech za mřížemi podle Demeterové nevydržel psychicky a sám požádal o vydání. “Za krátkou dobu svého rozhodnutí litoval a napsal evropskému soudu, že se omlouvá, vydán být nechce, že špatné rozhodnutí učinil pod obrovským tlakem nejen ze své situace, u které přestal vidět východisko a ztratil víru, že mu na Slovensku někdo pomůže, ale také z obavy o život svých příbuzných v Čečensku,” tvrdí Demeterová.

Jenže už bylo pozdě, soud zrušil letos 18. března předběžné opatření, zamítl jeho stížnost pro nepřijatelnost, protože sám požádal o ukončení azylového procesu, a slovenský ministr spravedlnosti Tomáš Borec extradici odsouhlasil. “Při rozhodování vzal do úvahy záruky Ruské federace, že budou zaručena jeho lidská práva. Ta považoval Evropský soud pro lidská práva v minulém rozhodnutí za dostatečná,” řekla agentuře SITA mluvčí ministerstva Alexandra Donevová.

.

Zvrat číslo 2

Stejně jako v roce 2010 však přišel zvrat. Čentiev podal novou žádost o azyl a požádal prostřednictvím advokáta o vydání nového předběžného opatření, aby nemohl být vydán a Evropský soud si k věci vyžádal do 11. června doplňující informace. V dopise, který má server Lidovky.cz k dispozici, žádá například o kopii ministrova rozhodnutí o vydání, které ale advokát neobdržel, analýzu dopadu ministrova rozhodnutí, podrobnosti k samotné extradici. Od slovenské vlády si soud vyžádal informace o veškerých aktuálních posunech v případu.

“Doufáme, že po zodpovězení dotazů, které zadal soud advokátovi, bude přijato předběžné opatření ze strany soudu, aby nemohl být Anzor vydán až do konečného rozhodnutí o jeho stížnosti proti Slovensku,” věří Demeterová. Čentiev mezitím sedí ve věznici Leopoldov, Ibragimov v Košicích, oba již devátý rok. “O délce téhle vazby jsme neslyšeli ani v souvislosti s věznicí Guantanámo,” upozorňuje Demeterová.

Ondřej Golis
.
.
Odpověď na zprávu, kterou jsem s otevřeným dopisem v příloze zaslala na facebookové stránky Arcibiskupství pražského s prosbou intervenovat ve věci:
.
Dobrý den, děkujeme za zprávu, nejsme si však jistí, zda nám přísluší zasahovat do záležitostí v jiném státu. Bylo by asi lepší se obrátit na představitele slovenské církve. S pozdravem a poděkováním, fra Norbert, Odbor vnějších vztahů APHA