Ústavní stížnost Alexeye Torubarova

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Alexey-Nikolajevic-Torubarov-Nic-se-nezmenilo-stalinsky-gulag-zije-279152

                                                                                                                                13.7.2013

                                                                                                                       

                                                                                                                          Ústavní soud ČR

                                                                                                                          Joštova  8

                                                                                                                          Brno 2

                                                                                                                          660 83

Stěžovatel:             Alexey  Nikolajevič  Torubarov

                                 nar. 24.12.1960

                                           bytem:                                                                                                               

                                zast.:   JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D.

                                           advokátní kancelář, Bolzanova 1, 115 03 Praha 1

Účastníci řízení:  exministr spravedlnosti JUDr.Pavel Blažek, Ph.D.                                 

   Ústavní stížnost

                                                                             proti rozhodnutí ministra spravedlnosti

                                                                             č.j. 408/2012-MOT- T/63 ze dne 16.4.2013

Trojmo

Plná moc

I.

Ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Blažek, Ph.D. svým rozhodnutím   č.j. 408/2012-MOT- T/63 ze dne 16.4.2013 (doručené do  datové schránky  AK právního zástupce  dne 21.6.2013) povolil vydání podle § 399 odst.1  občana Ruské federace Alexeye Torubarova, nar. 24.12. 1960,  k trestnímu stíhání do Ruské federace podle zatýkacího rozkazu Hlavního okresního soudu ve Volgogradě ze dne 19.11.2010, a to pro spáchání trestného činu podvodu podle čl. 159 (4) trestního zákoníku  Ruské federace.

II.

Rozhodnutí ministra o vydání bylo učiněno v rozporu s tím, že Alexey Torubarov byl žadatelem o udělení azylu v České republice a toto  azylové  řízení v době vydání nebylo ukončeno, dokonce nebylo v této věci vydáno za více než rok  žádné rozhodnutí.

Extradice tedy byla provedena 2.5.2013 v  rozporu s mezinárodními dohodami o ochraně lidských práv i s  judikaturou Nejvyššího správního soudu ČR.

Výše  uvedeným rozhodnutím ministra  spravedlnosti  bylo porušeno azylové právo  chráněné  čl. 1 a čl. 33 Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků, a práva stěžovatele zakotvená  v  Listině základních práv a svobod jakožto  součásti  české  Ústavy a také upravené Evropskou úmluvou o lidských právech.

Z Nálezu Ústavního soudu ČR, IV.ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013:

25. Čl. 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu a v čl. 6 Úmluvy je zakotveno právo na spravedlivý proces. V čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení se pak smluvní strany zavázaly, že nevypoví, nevrátí či nevydají jinému státu osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.  V odst. 2 téhož třetího článku Úmluvy proti mučení je uvedeno, že pro účely stanovení toho, zda existují takové důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě.

26.  Ústavní soud v nálezu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12, bod 26 (in http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel odkazuje, ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom výčet okolností působících nepřípustnost vydání do ciziny, uvedený v zákoně, nelze považovat za vyčerpávající, a proto musí být zvažovány i další okolnosti, které by vydání mohly bránit, protože celá řada okolností, bránících vydání osoby, může být podřazena pod pojem rozporu s veřejným pořádkem, čímž se tradičně rozumí základní principy státního zřízení České republiky, ať už jsou vyjádřeny v ústavních předpisech a zákonech, nebo mají povahu obecných principů právního řádu v pozitivním právu nevyjádřených. To protože vydání osoby do ciziny k trestnímu stíhání či výkonu trestu znamená zpravidla velmi razantní zásah do práv takové osoby a jejích poměrů, a jeho přípustnost nemůže být posuzována bez uplatnění zásady přiměřenosti.

28.  Ve vztahu k čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy proti mučení pak Ústavní soud zdůraznil, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v cizozemských věznicích, ale je třeba zkoumat, zda jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí (sp. zn. I. ÚS 752/02, N 54/30 SbNU 65).

Ačkoliv byl Alexey Torubarov na základě mezinárodního tlaku v Ruské federaci propuštěn po dvouměsíční vazbě, došlo v této době k vícenásobným závažným porušením jeho lidských práv včetně nelidského zacházení – viz. rozhovor pro Lidové noviny ze dne 8.7.2013:

http://www.lidovky.cz/rus-torubarov-kalousek-je-chlap-putina-se-neboji-f6j-/zpravy-domov.aspx?c=A130707_133635_ln_domov_jzl

Po příletu do Moskvy pro mě přijela eskorta, posadili mě do vězeňského auta. Uvnitř mě posadili do takové železné krabice bez okna, je tam jen pár dírek na vzduch, velmi malé, jako sejf, tam se nedá ani pořádně vlézt, 40x50x100. Nemohl jsem se vejít, měřím 193 cm. V autě zatopili, měl jsem tam snad 50 stupňů, udělalo se mi špatně, prosil jsem je, že mám nemocnou páteř, proč to dělají. Už se prostě začali chovat velmi hrubě. Bylo strašně dusno, asi se mi zvýšil tlak a z nosu začala téct krev. V moskevské zácpě jsme jeli hodně dlouho. V Česku ve vězeňských autech se člověk cítí v podstatě důstojně, ale tady tohle je opravdový fašismus. Už jsem si představoval, co mě čeká.

Když mě dovezli do věznice, už se u vás asi něco dělo, protože dozorce se mě zeptal „To jste vy, ten z Česka? V televizi o vás mluvili.“ Že vydali obzvláště nebezpečného zločince, a Češi zadržovali letadlo. Pak mě dali do cely, kde nás bylo deset a bylo tam jen 8 postelí. Musí se tam spát „na směny“. Byl jsem tam asi týden. Pak mě vezli asi 4 dny do Volgogradu vlakem, ve speciálním vězeňském vagonu, v kleci. Mám chronické urologické problémy, ale pustili mě na záchod jen ráno a večer. Jako s dobytkem se mnou jednali. Do klece se vejde 6 lidí, nás tam nacpali 16, a všichni kouřili. Jídlo a pití nám téměř nedali. V Moskvě mi dali balíček na 1 den, ale měl jsem ho na celé 4 dny. Napít mi dali jen vařící vodu jednou denně, asi půl litru. Říkali, že vody je málo, že na všechny nestačí. Bylo strašně horko, dusno, okna zavřená.

Všichni zpocení, byl tam strašný smrad. Četl jsem Solženicyna – prostě nic se nezměnilo, stalinský gulag žije. Ten přejezd bylo to nejhorší, co si lze představit. Ve Volgogradě mě drželi bez toho, aby mi dali nějaké dokumenty – tedy co se mnou hodlají dělat, jak dlouho a na základě čeho mám být ve vazbě…Vyšetřoval se přede mnou i advokátem prostě schovával, během 2 měsíců se nedělo nic, žádné vyšetřování.

Lidovky.cz: Jaké tam byly podmínky?

Velmi špatné. Je tam hodně stará věznice, sanitární zařízení strašné. Smrad, infekce, blechy, paraziti. Všichni se škrábou celé dny, strašně horko, venku 35 stupňů, zavřená okna, vevnitř stupňů 50 stupňů. Lidi tam prakticky hnijí zaživa. Sprcha má být 1x za týden, ale lidi se nemyli 3 týdny. Povlečení původně bílé bylo hnědé, neměnili ho celé týdny, i když se lidé nemohli umýt. Stěžovat si je zbytečné, protože jestli si stěžuješ, tak tě zavřou na samotku.

Zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 28.11.2012 velmi kriticky hodnotí situaci v Ruské federaci, na velké riziko nehumánního zacházení důrazně upozorňovala, avšak v případě vydání Alexeye Torubarova k ní nebylo se vší vážností přihlíženo, stejně jako ke zprávám Českého helsinského výboru a dalších českých či mezinárodních organizací (viz.soudní spis ve věci A.Torubarova).

V posledních dnech došlo k umučení dalších 3 lidí v ruských věznicích – A.Parmonova (30 let), A.Skovorodneva (35 let) a  T.Kartoeva (41 let) , viz. zde:

http://helpaman.org/new/?p=5116

http://helpaman.org/new/?p=5007

Oficiální příčina smrti je v takových případech nejčastěji srdeční či cévní nedostatečnost, nebo také pád -  např. ze schodů, jako v případě N.Korovkina:

http://helpaman.org/new/?p=4457

Zprávy o vraždách byly uveřejněny nikoli z iniciativy úřadů, ale pouze díky hrdinství ruských lidskoprávních aktivistů, kteří tím riskují vlastní svobodou a životy. Zodpovědní úředníci zpravidla nebývají potrestáni nijak, případně nízkými pokutami či podmíněnými tresty za „nedbalost“. Vrcholem cynismu je „posmrtný“ soudní proces s 11.7.2013 vyneseným rozhodnutím o tom, že Sergej Magnitský, který před 4 lety zemřel ve vazbě následkem nehumánního zacházení a neposkytnutí zdravotní péče, se přiznává vinným z daňových úniků. Spolu s ním byl odsouzen k 9 letům vězení jeho bývalý šéf Brit William Browder, kterému se ale podařilo ze země včas uniknout. Nedávnou ruskou žádost o jeho zadržení Interpol bezprecedentně odmítl s tím, že případ “je především politické povahy”.

Není zanedbatelným faktem, že vlastní nezletilý syn Nikita Torubarov a manželka Světlana Torubarova, se kterou žijí společně již téměř 30 let (ačkoli se rozvedli v r. 2003, již v r.2006 uzavřeli církevní sňatek), mají již několik let trvalý pobyt na území ČR. Vydáním Alexeye Torubarova tak došlo k závažnému zásahu do práv dítěte i rodiče.

Ministr spravedlnosti  ČR   přijal v případě Alexeye Torubarova rozhodnutí zásadně odporující mezinárodně-právním závazkům ČR.

Tyto závazky  charakterizovala mimo jiné komisařka  OSN pro lidská práva  Navi Pillay dne 12.7.2013  např. v  případě amerického občana Snowdena svou výzvou, aby se státy, kde  žadatel požádal o azyl, držely mezinárodně garantovaného práva hledat azyl dle čl. 14  Všeobecné deklarace lidských práv.

Z vyjádření předsedy Nejvyššího správního  soudu JUDr. Josefa Baxy (viz. soudní spis ve věci A.Torubarova):

V otázce posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu, je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí  o  povolení vydání nesmí  nastat  dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně (o udělení azylu), tj. i včetně případného soudního přezkumu.

Z rozsudku NSS ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Azs 56/2012-81

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/520094408_prevedeno.pdf

http://helcom.cz/view.php?cisloclanku=2013052703

Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že soud při přezkumu správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany je povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce i v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu.

Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Smyslem a účelem uvedeného ustanovení je nepochybně to, aby dodržováním pravidel mezinárodního práva, ať již obyčejových, smluvních či jiných, Česká republika  přispívala k pokud možno harmonickému a předvídatelnému fungování mezinárodního společenství. K naplnění tohoto Ústavou stanoveného požadavku je proto třeba, aby každá entita, jejíž jednání je přičitatelné České republice, se chovala způsobem vedoucím k jeho naplnění. Ve věcech týkajících se ukončení pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se proto každý státní orgán, kterému věc žadatele v nějakém ohledu přísluší, musí přiměřeným způsobem (tj. způsobem a v míře odpovídající okolnostem případu a pravomocem a působnosti daného orgánu) zabývat tím, zda ukončením pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně vedou, se Česká republika nedopustí porušení svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti lidských práv, neboť právě porušení těchto závazků může nejčastěji připadat v úvahu v souvislosti s návratem žadatele o udělení mezinárodní ochrany do jeho domovské země. Jestliže je tedy podle § 8 písm. a) zákona o azylu Ministerstvo vnitra příslušné k řízení o udělení mezinárodní ochrany a k řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, je nepochybné, že v těchto řízeních je především Ministerstvo vnitra tím subjektem, na němž spočívá největší závazek k tomu, aby Česká republika neporušila zásadu non-refoulement a neporušila tak povinnost, jež jí plyne z mezinárodního práva. Je proto nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra tohoto zákonem svěřeného mezinárodního závazku zprostilo tím, že by jeho hodnocení přenechalo nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl soud nebo ministr spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí v souladu se svou předchozí judikaturou

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0010_443f_8ebb_9a5ac2bf38c0_prevedeno.pdf

shrnul, že podá-li žadatel o mezinárodní ochranu žádost o udělení mezinárodní ochrany a zároveň probíhá extradiční řízení o jeho vydání, je nutné, aby:

1.    řízení o udělení mezinárodní ochrany a extradiční řízení probíhala odděleně,

2.    rozhodnutí o povolení vydání nebylo vydáno dříve, než je pravomocně skončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany,

3.    a že ministerstvo vnitra jakožto správní orgán, jenž rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu, je povinno žádost o udělení mezinárodní ochrany, přestože současně probíhá extradiční řízení, zkoumat nejen z hlediska vnitrostátního práva, ale i z hlediska mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána, v souladu s kritérii a požadavky kladených na uprchlické právo, a to zejména se zásadou non-refoulement, přičemž se tohoto závazku nemůže žádným způsobem zprostit.

Pražská  kancelář  Vysokého komisaře pro uprchlíky  OSN  poskytla již v roce  2011  ministerstvu vnitra  toto  sdělení, které bylo opakovaně doručeno i ministerstvu spravedlnosti (viz. soudní spis ve věci A.Torubarova):

Otázka, zda vyžádaná osoba je či není uprchlíkem musí být orgány dožádaného státu vyřešena ještě před tím, než je rozhodováno,  zda  jsou splněny právní požadavky pro extradici. Vyplývá to ze závazku dožádaného státu zajistit dodržování  zásady „non refoulement“ (zákaz navrácení)  zakotvené v mezinárodním uprchlickém právu (článek 33 odst.1 Úmluvy  z  roku 1951) a mezinárodním  právu lidských práv (zejména čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech a čl.3 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání). Zásada „non refoulement“ je základní  zásadou  od  níž  není možné se odchýlit. Vztahuje se na uprchlíky  i žadatele  o azyl po celou dobu posuzování jejich žádosti. Platí v plném rozsahu i v kontextu extradice.

Odbor  azylové  a  migrační  politiky  ministerstva vnitra zaslal na vědomí ministerstvu spravedlnosti toto vyjádření (viz. soudní spis ve věci A.Torubarova):

Dne 27.3.2012 bylo OAMP MV ČR doručeno prohlášení o úmyslu  požádat o mezinárodní ochranu na území ČR pana  Torubarov  Alexey, nar…. – počínaje tímto dnem se na výše jmenovaného…pohlíží  jako  na  žadatele  o udělení mezinárodní ochrany. Upozorňujeme, že tato skutečnost  v  souladu s článkem 1 a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, § 3f zákona o azylu  a § 350b odst.4  tr.řádu  znemožňuje do pravomocného ukončení správního řízení realizovat  u výše  jmenovaného  trest  vyhoštění  či  vydání do cizího státu.

JUDr. Eliška Wagnerová uvedla:

„České zákony sice neřeší vztah extradičního a azylového řízení, ale ESLP interpretuje Úmluvu tak, že osoba, které hrozí v zemi, do níž má být vydána, kruté a nelidské zacházení, vydána být nesmí. Tyto skutečnosti se prošetřují právě až v azylovém řízení. A protože Úmluva stojí nad zákony, byl ministr spravedlnosti povinen ji respektovat, což neučinil.“

 

Proto  stěžovatel  navrhuje, aby Ústavní soud po provedeném řízení rozhodl tak, že výše uvedené základní  práva  a  svobody  Alexeye Torubarova byly uvedeným rozhodnutím ministra spravedlnosti porušeny.

 

Vzhledem k ohrožení extradicí dalších žadatelů o azyl v ČR v neukončeném azylovém řízení Vás žádám o posouzení mé žádosti v co nejkratším možném termínu.

 

Alexey  Torubarov

 


k rukám Mgr. Libora Michálka

Vážený pane senátore,
na základě Vaší nabídky pomoci s návrhem zákonné úpravy týkající se střetu extradice a azylu Vám zasíláme ústavní stížnost ve věci A.Torubarova, ze které vyplývá, jakou úpravou by se mělo naše zákonodárství zabývat v případě žadatelů o azyl v extradičním řízení – viz. výroky NSS či JUDr. Wagnerové.

1. žádosti o azyl se vyřizují ze strany MV většinou několik let (máme konkrétní případy), přičemž zákon o azylu nespecifikuje konečnou dobu, pouze to, že Ministerstvo vnitra má vydat do devadesáti dnů ode dne zahájení řízení rozhodnutí ve věci. “Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit.”

Slovo “přiměřeně” znamená ve slovníku MV také třeba 5-8 let…

2. v extradiční vazbě  u nás zůstávájí lidé roky (Sachkov, Kashibadze byli nedávno propuštěni z Pankráce po 2 letech, Khmelidze letos v květnu po 3 letech a 2 měsících po těžkém infarktu), přičemž jejich extradiční řízení se neúměrně dlouho táhne. Ani zde není určena žádná lhůta, proto naše soudy dobrovolně žádnou rychlost nevyvíjejí, přestože někteří sedí zcela zjevně na základě politicky zfabrikovaných případů v dožadující zemi. Přestože zároveň u nás požádali o azyl, MV se opět nepřetrhne s rychlostí rozhodování – a prostě nerozhoduje, vyčkávajíc výsledků extradičního řízení, i když by MV mělo rozhodovat zcela nezávisle. V případě Torubarova už ani MV rozhodovat nemuselo…

3. Je třeba jednozněčně zákonem vymezit, že žadatel o azyl nesmí být vydán před ukončením azylového řízení, jak vyplývá z mezinárodních úmluvu, které ČR podepsala.

S díky a pozdravem

Hana Demeterová
o.s.Pomoz jednomu člověku
www.helpaman.org

 


http://www.ceskenoviny.cz/domov/zpravy/torubarov-podal-kvuli-svemu-vydani-do-ruska-ustavni-stiznost/962534

.

Torubarov podal kvůli svému vydání do Ruska ústavní stížnost

17.07.2013

Praha – Ruský podnikatel Alexej Torubarov podal ústavní stížnost proti rozhodnutí bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS), který v dubnu povolil vydání Torubarova do Ruska. Podnikatel byl v té době žadatelem o azyl v ČR. Podle něj byla kvůli tomu extradice v rozporu s mezinárodními dohodami o ochraně lidských práv i s judikaturou Nejvyššího správního soudu ČR. Text stížnosti má ČTK k dispozici.

Torubarov v ní rovněž uvádí, že rozhodnutím exministra Blažka bylo porušeno azylové právo chráněné úmluvou OSN o právním postavení uprchlíků a “práva stěžovatele zakotvená v Listině základních práv a svobod jakožto součásti české ústavy a také upravené evropskou úmluvou o lidských právech”.

Torubarov byl v Rusku obviněn z vydírání důstojníka tajné služby a podvodů, sám naopak tvrdil, že jej vydírala ruská tajná služba, policie a mafie. V České republice žádal o azyl, ale na základě mezinárodního zatykače skončil ve vazbě. Blažek pak rozhodl o vydání, jemuž se 2. května na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně bývalého ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09), který před letadlo s Torubarovem nařídil přistavit cisternu, aby mu znemožnil vzlétnout.

Na začátku července Torubarova propustil z vazební věznice soud ve Volgogradu. Důvodem propuštění bylo překročení doby, po kterou lze podle ruských zákonů stíhaného bez soudu držet ve vazbě. Podnikatel ve stížnosti ale tvrdí, že během dvouměsíční vazby byla vícenásobně závažně porušena jeho lidská práva.

“Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud po provedeném řízení rozhodl tak, že výše uvedená základní práva a svobody Alexeje Torubarova byly uvedeným rozhodnutím ministra spravedlnosti porušeny,” píše se ve stížnosti.

Kvůli způsobu, kterým chtěl zastavit letadlo s Torubarovem, čelí trestnímu oznámení exministr Kalousek. Podal ho advokát Jiří Vyvadil, někdejší poslanec a senátor za ČSSD. Podle něj šlo o obecné ohrožení, Kalousek se ale podle něj mohl dopustit například i zneužití pravomoci. Za “pravděpodobné spolupachatele” označil Vyvadil v trestním oznámení bývalé ministry Karla Schwarzenberga (TOP 09), Jana Kubiceho, Zbyňka Stanjuru (ODS) a případně expremiéra Petra Nečase (ODS).

Autor: ČTK