Vrtek se sek´

.

http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/torubarov.html

.

Kauza Torubarov: O život podnikateli nejde, Kalousek zneužil pravomoci, říká soudce

.

Vůbec poprvé dnes promluvil soudce, který rozhodoval o vydání Alexeje Torubarova. Je přesvědčen, že ruský podnikatel, který žádal v Česku o azyl, si koupil pomoc vlivných českých politiků, aby nebyl vydán do Ruska. Letoun, který ho tam odvážel, byl dokonce minulý týden, za dramatických okolností zablokován na letišti.

Tváří se jako oběť zkorumpované ruské justice, ale podle soudce, který nastudoval o jeho případu osmisetstránkový spis, chtěl v Česku uniknout spravedlnosti. Se stejnou historkou, kterou znají i celebrity z českého podsvětí. “Krejčíř, Pitr, Kožený, ti všichni tvrdili, že po nich jde zkorumpovaná justice,” řekl soudce Michael Vrtek.

Torubarov podle obžaloby připravil společníky o šestadvacet milionů rublů. Ruské soudy dobře zná, jednou už vyhrál, dokonce na tom vydělal. “Byl zproštěný a dokonce dostal od Ruska finanční kompenzace,” dodává Vrtek.

V Česku žádal o azyl s tvrzením, že jeho rodinu chtějí zabít najatí vrazi. Manželka se synem přitom bez obav dál jezdili do Ruska.

Torubarov byl nakonec rozhodnutím soudu a ministra vydán ke stíhání. To, co následovalo, popisuje v oficiálním dopisu posádka letounu. “Pozdržení letu požadovali příslušníci policie s odůvodněním, že to je ve státním zájmu České republiky, dokonce hrozili silovou metodou vyvést Torubarova z letadla,” stojí ve vyjádření letecké společnosti. Podle jejího vyjádření však Policie ČR nepožadovala zpětné vydání osoby do České republiky.

Jedna strana o zákroku na letišti lže. Odlet se nakonec zdržel o dvě hodiny. Ministr Kalousek údajně nařídil blokovat letadlo cisternou. Později tvrdil, že Rusovi šlo o život. “Nešlo mu o život, jedná se o majetkovou trestnou činnost,” uvedl Vrtek.

Proč ministr financí bránil ruského podnikatele obviněného ze zpronevěry, se však zjistit nepodařilo, dotaz ho zjevně podráždil a odkázal nás na mluvčího.

Soudce, který případ rozhodoval, je přesvědčen, že se jedná o nepřípustný zásah a zneužití pravomoci úřední osoby.

tn.cz / ana / Josef Svoboda

.


http://domaci.eurozpravy.cz/politika/71157-kalousek-zneuzil-pravomoci-v-kauze-torubarov-rika-soudce/

.

Kalousek zneužil pravomoci v kauze Torubarov, říká soudce

.

Praha – Vůbec poprvé dnes promluvil soudce, který rozhodoval o vydání Alexeje Torubarova. Je přesvědčen, že ruský podnikatel, který žádal v Česku o azyl, si koupil pomoc vlivných českých politiků, aby nebyl vydán do Ruska. Letoun, který ho tam odvážel, byl dokonce minulý týden, za dramatických okolností zablokován na letišti.

Tváří se jako oběť zkorumpované ruské justice, ale podle soudce, který nastudoval o jeho případu osmisetstránkový spis, chtěl v Česku uniknout spravedlnosti. Se stejnou historkou, kterou znají i celebrity z českého podsvětí. “Krejčíř, Pitr, Kožený, ti všichni tvrdili, že po nich jde zkorumpovaná justice,” řekl soudce Michael Vrtek.

Torubarov podle obžaloby připravil společníky o šestadvacet milionů rublů. Ruské soudy dobře zná, jednou už vyhrál, dokonce na tom vydělal. “Byl zproštěný a dokonce dostal od Ruska finanční kompenzace,” dodává Vrtek.

V Česku žádal o azyl s tvrzením, že jeho rodinu chtějí zabít najatí vrazi. Manželka se synem přitom bez obav dál jezdili do Ruska.

Torubarov byl nakonec rozhodnutím soudu a ministra vydán ke stíhání. To, co následovalo, popisuje v oficiálním dopisu posádka letounu. “Pozdržení letu požadovali příslušníci policie s odůvodněním, že to je ve státním zájmu České republiky, dokonce hrozili silovou metodou vyvést Torubarova z letadla,” stojí ve vyjádření letecké společnosti. Podle jejího vyjádření však Policie ČR nepožadovala zpětné vydání osoby do České republiky.

Jedna strana o zákroku na letišti lže. Odlet se nakonec zdržel o dvě hodiny. Ministr Kalousek údajně nařídil blokovat letadlo cisternou. Později tvrdil, že Rusovi šlo o život. “Nešlo mu o život, jedná se o majetkovou trestnou činnost,” uvedl Vrtek.

Proč ministr financí bránil ruského podnikatele obviněného ze zpronevěry, se však zjistit nepodařilo, dotaz ho zjevně podráždil a odkázal nás na mluvčího.

Soudce, který případ rozhodoval, je přesvědčen, že se jedná o nepřípustný zásah a zneužití pravomoci úřední osoby.

 


.

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zdenek-Jemelik-Torubarov-pindajici-Machiavelli-a-volby-2014-273859

.

Zdeněk Jemelík: Torubarov, pindající Machiavelli a volby 2014

.

Česká politická kultura je bohatší o další úkaz, svědčící o její pokleslosti: TOP 09 zahájila předvolební kampaň a snaží se získávat body na úkor ODS, dosud silnějšího koaličního partnera. Obě strany se budou přetahovat o hlasy podobného typu voličů, proto volební souboj povedou zarputile.

Prostředky jsou různorodé: od zpochybňování záměru na dostavbu Temelína přes rozbití pražské koalice až po zesměšňování předsedy vlády, označovaného za chudáčka, který se potřebuje vyspat.

Hodí se i hysterie kolem vydání ruského občana Alexeje Torubarova k trestnímu stíhání do Ruské federace, spuštěná článkem Lidových novin ze dne 27. května 2013, na nějž navázalo vystoupení ministra financí Miroslava Machiavelli Kalouska v Interview ČT24 ze dne 28. května 2013.

Původkyni mediální bouře ve sklenici vody je Hana Demeterová, která se novináři Lidových novin svěřila s informacemi, získanými na ministerstvu spravedlnosti.

Hana Demeterová je představitelka občanského sdružení Help a man (Pomoz jednomu člověku), jež se stará o běžence ze zemí bývalého Sovětského svazu, zejména ze Zakavkazí. Kdo se uchýlil do České republiky, hrozilo mu vydání a uchýlí  se do její péče, je v jejích očích stoprocentně nevinný, obvinění proti němu zločinné orgány jeho země vykonstruovaly a v případě vydání mu hrozí mučení a smrt. Svou pravdou je fanaticky posedlá, schopná nechat se kvůli ní upálit. Její boj za chráněnce provázejí bouřlivé projevy temperamentu. Není radno neprojevovat nadšení, o kladení odporu jejím tvrzením nemluvě.

Současný humbuk mi připomíná historii našeho seznámení, ke kterému došlo na zasedání Výboru proti mučení a jinému nelidskému zacházení. Uvedl ji tam exministr Michael Kocáb. Přišla si stěžovat na exministryni Danielu Kovářovou, že vydala do Ruska jistého chráněnce organizace Help a man, odsouzeného za zorganizování vraždy, podle ní ve skutečnosti pronásledovaného kvůli hrdinství v čečenské válce. Michael Kocáb doplnil její výklad patetickým prohlášením, že paní ministryně bude mít možná na rukou krev. Vypadalo to hrozivě: na listině, kterou Hana Demeterová mávala, jsem z dálky viděl nápadný, nezaměnitelný podpis paní exministryně. Protože jsem nechtěl, aby si umazala ruce krví nevinného člověka, spojil jsem se s ní a dověděl jsem se, že o vydání nic neví. Když mi nakonec Hana Demeterová zpřístupnila údajné rozhodnutí o vydání, bublina splaskla. Ve skutečnosti to byla žádost paní ministryně Nejvyššímu soudu ČR o přezkoumání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve prospěch vydání dotyčného. Ujišťuji čtenáře, že Hana Demeterová není negramotná, pouze obsahu listiny rozuměla po svém.  Pro úplnost dodávám, že v tomto případě nakonec k vydání nedošlo.

Podobnost této historky se současnými událostmi je ovšem čistě náhodná: v obou případech Hana Demeterová podala informace o nebezpečí, hrozícím chráněnci její organizace, dštila oheň a síru na ministry spravedlnosti a v obou se jí dostalo podpory politiků. Jak Michael Kocáb tak Miroslav Machiavelli Kalousek se bili za běžence, ale neslyšel jsem, že by je znepokojovalo bezpráví, jehož se občas dopouštějí orgány činné v trestním řízení na českých občanech. Nevím, zda se ministr financí s Hanou Demeterovou osobně setkal, a nepovažuji to za důležité:  souznění duší je nepřehlédnutelné a vůbec nezáleží na tom, jak vzniklo.

Nehodlám se pouštět do porovnání argumentů organizace Help a man a ministerstva spravedlnosti v obou případech  uvedených na jejich internetových stránkách. Koho to zajímá, má možnost jejich tvrzení prozkoumat. Podotýkám pouze, že vidím obecnou potíž v tom, že právní úpravy rozhodování o udělení asylu a vydávacího řízení na sebe nenavazují a realizaci obou procesů zajišťují různá ministerstva. Zaráží mě zjevná netečnost ministerstva vnitra k zákonem stanoveným procesním lhůtám.

Troufnu si ale vyjádřit se ke způsobu, jakým Miroslav Machiavelli Kalousek zneužil případu Alexeje Torobarova k poškození obrazu ministra spravedlnosti Pavla Blažka a tím nepřímo i ODS. Předesílám, že v Interview CT24 se hrdinsky vychloubal, že na něj v souvislosti s událostmi na letišti bylo podáno asi padesát trestních oznámení. K tomu podotýkám, že ta oznámení by byla v právním státě zhola zbytečná. Nejen proto, že asi všechna skončí odložením, ale především jako nadbytečné zaskakování za státní orgány. Mediální obraz počínání páně ministrova přece upozorňuje na porušování trestního zákona tak pronikavě, že místně a věcně příslušní nestranní státní zástupci právního státu by zahájili prověřování podezření z úřední povinnosti, jak jim přikazuje zákon o státním zastupitelství. V úvahu přichází podezření na zneužití pravomoci úřední osoby, šíření poplašné zprávy, obecné ohrožení, popř.  poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení, maření úředního rozhodnutí či nadržování. Nevylučuji ovšem, že po řádném prověření mediální bublina splaskne a ministrovo nepřístojné jednání se scvrkne na jalové vychloubání, které ovšem trestné není.

Ve věci samé považuji za zcela nepřijatelné vyjadřování Miroslava Machiavelli Kalouska k případu Alexeje Torubarova, k jednání ministra spravedlnosti a o hrubém selhání naší justice, včetně kritiky „pánů z Brna“ (myšleno ústavních soudců), jimž ve skutečnosti zákon nedovolil, aby rozhodli o návrhu na zamezení vydání Alexeje Torubarova vydáním  předběžného opatření. Především ministr vlády ČR není všemohoucí bůh, ale státní orgán, jenž smí činit jen to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. Ministru financí nepřísluší, aby hodnotil jednání ministra spravedlnosti a ministerstva a znevažoval rozhodnutí soudů, aby nadřadil své zmatené laické názory nad jejich profesionální stanoviska. Ministru financí nepřísluší, aby tvrdil o obviněném, že je s největší pravděpodobností nevinný, když neví nic o důkazech, na kterých obvinění stojí, a nemá právní znalosti, aby je mohl vyhodnotit, i kdyby je získal. Ministru financí nepřísluší, aby s jistotou tvrdil, že vydanému obviněnému hrozí mučení a možná i smrt, když pro takové tvrzení nemá k disposici objektivní důkazy. Ví-li toto od Hany Demeterové a z jejích informačních zdrojů, pro ocenění jejich spolehlivosti připomínám úvodní historku. Není navíc korektní vykřikovat tyto věci právě v době, kdy v Rusku jedná předseda vlády: žvanění místopředsedy vlády by mohlo zhoršit atmosféru při jednáních a způsobit zhoršení jejich výsledků.

Miroslav Machiavelli Kalousek se v pořadu Interview ČT24 vyjádřil o místopředsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi, že pindá. Tato jeho myšlenka mi není úplně cizí, sám jsem se o panu místopředsedovi několikrát vyjádřil jako o demagogovi či mlátiči prázdné slámy. Ale ví-li ministr financí, jak vypadá pindání, měl by si uvědomit, že v tomto případě Lubomíra Zaorálka v této disciplíně překonal.

Na závěr: v lidových příslovích je moudro. Připomínám tedy přísloví o vhodnosti zametání před vlastním prahem.  Dříve, než začne Miroslav Machiavelli Kalousek znova napadat ministra Pavla Blažka a justici, měl by se vypořádat s viníky rozeslání složenek na zaplacení daně z nemovitosti s  číslem neexistujícího bankovního účtu. Plátci, kteří přehlédli varování v novinách a pokusili se daň touto cestou zaplatit, sice nakonec dostali své peníze zpět, ale poštovní poplatky jim nebyly vráceny. Někteří nestihli zaplatit na správnou adresu včas a čeká je penále.

Autor: Názory, ParlamentniListy.cz

.

Další demagog a lhář – Jemelík ze Spolku Šalamoun: Kovářová souhlasila s vydáním – její souhlas byl to, co viděl Jemelík. Podepsal ho pak Pospíšil, o odložení vykonatelnosti rozhodl až Ústavní soud a předběžné opatření vydal Evropský soud pro lidská práva.

S p.Torubarovem to má pak Jemelík vůbec trošku dost popletené – i jeho společník Bok se k věci vyjádřil (viz. níže)
P. Torubarov zde nežil několik let, aby po zatčení požádal o azyl, atd.- a vůbec: jsem vděčná za svůj “fanatismus” ve srovnání s nenávistí v duši a ješitností Jemelíka.

Hana Demeterová

 


2013/5/14 <john.bok@spoleksalamoun.com>

Vážený pane ministře,

jak se lze dočíst v článku s odkazem na web : http://v1.ru/text/newsline/650514.html, chopila se Ruská media českými OČTŘ šířenou a trvale opakovanou lež o tom, že pan Torubarov, k jehož vydání jste dal souhlas, ač dosud nebylo ukončeno správní řízení jeho žádosti o udělení azylu, čímž byla porušena jeho práva, garantovaná mezinárodními úmluvami, utekl z Rakouska a byl nakonec zadržen “statečnými” Čechy, kteří ho konečně vydali Rusům.

Pravdou je, což je doložitelné konkrétními dokumenty, které jsou součásti tr. spise o extradici jmenovaného, že rakouské soudy odmítly Torubarova Rusům vydat a že jej po té, kdy tak soudy rozhodly, příslušné orgány rakouské policie vyzvali a aby do zákonem stanovené lhůty opustil Rakousko, neboť neměl k pobytu na rakouském území povolení.

Státní zástupkyně lež o tom, že Torubarov utekl z Rakouska ve své žalobě předložila soudu, s vědomím, že to není pravda, neboť od obhajoby pana Torubarova věděla, že z Rakouska neutekl, že jej legálně opustil, po té, co byl z něj vypovězen a vstoupil legitimně na území ČR,  neboť měl od české vízum.

České soudy lež st. zástupkyně, bývalé členky zločinecké organizace KSČ a předlistopadové prokurátorky Veverkové, slepě opakovaly a nijak se s faktem, že tomu tak není, věcně ani jinak nevyrovnaly. Proto také jej trvale držely v zadržovací vazbě, s odkazem na to, že údajně utekl z Rakouska, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do Ruské federace. Ba naopak, pan Torubarov v Rakousku žádal o udělení azylu, kdy po jeho vypovězení ze země, mu byla žádost zamítnuta, jak lze z tr. spisu o extradici věcně doložit, neboť i toto rozhodnutí rakouských úřadů předložil právní zástupce pana Torubarova českým soudům.

Zdá se, že jsme skutečně vřelými partnery našich bývalých okupantů, kteří dodnes mají stále stejnou představu o respektování práv občanů a lidských práv vůbec, jako za vlády sovětských komunistů. Ono od státu, ve kterém vládne “bývalý” kágébák ani nic jiného očekávat nelze. Předpokládal bych, že v duchu naší, jiné, odlišné, předválečné historie, bude ČR a její státní administrativa v nakládání s právem a dodržováním námi ratifikovaných úmluv jednat mnohem šetrněji.

Znovu Vás, pane ministře žádáme, abyste si konečně našel čas a přijal nás, nikoli jako soukromé subjekty ale jako představitele nevládní organizace, která má za sebou více jak osmnáct let bohatých zkušenosti z oblasti trestního práva a lidských práv a že s činnosti spolku získané znalosti, by při konzultaci s námi, mohly přispět tomu, aby se ministerstvo vyvarovalo nepředloženým a nezákonným krokům.

Chceme se vyhnout tomu, abychom Vámi nevyslyšeni, pana ministře, se museli obrátit na poslance opozice, aby vznesli vůči Vám interpelace ve věcech, které považujeme za závažné a alarmující.

.
S pozdravem John Bok

 


http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zdenek-Jemelik-Nepoucitelny-Machiavelli-v-OVM-274077

.

Zdeněk Jemelík: Nepoučitelný Machiavelli v OVM

Marně přemýšlím, co kromě drzosti a zahájení bezohledného lovu na voliče pro volby r.2014 opravňuje ministra financí Miroslava Machiavelli Kalouska k přehodnocování počínání ministra spravedlnosti.

.

Po nehorázném vystoupení v Interview ČT24 ze dne  28.května 2013 v   Otázkách Václava Moravce dne 2.června 2013 opět zopakoval s naprostou jistotou, že postup ministra spravedlnosti při vydání ruského občana Alexeje Torubarova do Ruské federace byl nestandardní.

Nevěřím, že se ministr financí vyzná v trestním řádu lépe než ministr spravedlnosti, a že studoval předcházející případy vydávání běženců do země jejich původu. Pochybuji, že měl k disposici trestní spis Alexeje Torubarova a kdyby jej i měl, jsem si jist, že by jej neuměl objektivně vyhodnotit. Zřejmě nedbal přísloví „ševče, drž se svého kopyta“.

Ministr spravedlnosti v této věci jedná podle trestního řádu a hlavním vodítkem pro jeho uvažování je rozhodování soudů. V případě Alexeje Torubarova s vyhověním  požadavku Ruské federace na jeho vydání souhlasily obecné soudy pravomocným rozsudkem, proti němuž se postižený odvolal k Ústavnímu soudu ČR. Ani tam se nedomohl zastání.

Žijeme ve státě, v kterém se justice vytrvale snaží o dosažení nadřazeného postavení nad ostatními složkami státní správy (podle Václava Klause o nastolení soudcokracie). Ministr má pravomoc v této věci soudních rozhodnutí nedbat, ovšem s vědomím, že bude okamžitě napaden pro nerespektování dělby moci mezi moc soudní a výkonnou  a pro pohrdání nezávislými soudy.  Proto by k nedbání stanovisek soudů musel mít velmi závažný politický, popř. lidskoprávní důvod. Ministr spravedlnosti ale není oprávněn odchýlit se od oficiální zahraniční politiky státu a dělat si svou vlastní. Pro posouzení jeho postupu v kauze Alexeje Torubarova by bylo na místě přihlédnout k tomu, zda naše ministerstvo zahraničí řadí Ruskou federaci mezi bezpečné státy.

V každém případě rozhodnutí ministra, které je v souladu s právním názorem obecných soudů a Ústavního soudu ČR, nelze považovat za protiprávní. Pokud se uplatňuje námitka, že podle mluvčí Nejvyššího správního soudu k vydání nemělo dojít, protože nebylo ukončeno azylové řízení, namítám, že mluvčí soudu není soud a není tedy normotvornou autoritou, dále je zřejmé, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jednání kohokoli (nejen ministra), kdo koná podle trestního řádu. Musím se ovšem pozastavit nad svéráznou úpravou právních vztahů, v které není institucionálně zajištěn souběh rozhodování ministerstva vnitra v azylovém řízení a ministra spravedlnosti v řízení vydávacím.

Jak je zřejmé z přehledu, uveřejněného na stránkách ministerstva spravedlnosti, pan Torubarov žil v České republice několik let a o udělení azylu požádal až poté, kdy se vrátil z výjezdu do Rakouska, kde zjistil, že je na něj vydán mezinárodní zatykač. Ministerstvu vnitra nestačil rok na vyřízení jeho žádosti, ačkoli zákonem stanovené procesní lhůty několikanásobně překročilo. Kdyby se chovalo racionálně, „problém Torubarov“ by vůbec nevznikl, nebo by se hněv občanských aktivistů obrátil proti „vládci  nad uprchlíky“ Tomáši Haišmanovi, řediteli   odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Toho kupodivu za průtahy azylového řízení ve věci Alexeje Torubarova nikdo nenapadá, ač by to zasluhoval.

Z výše uvedené zprávy ministerstva spravedlnosti lze vyvodit, že Pavel Blažek v daném případě postupoval stejným způsobem, jako jeho předchůdci, tedy standardně. Je třeba ovšem vědět, že ministrova rozhodnutí připravuje aparát, který má svou setrvačnost. Protože ministři spravedlnosti se střídají jako apoštolové na orloji, aparát si změn v čele úřadu příliš nevšímá a jede si po svém. Poměrně dlouho byl ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil, který měl čas na to, aby aspoň částečně přizpůsobil chování úředníků svým představám. Pavel Blažek není v úřadě dost dlouho na to, aby stopy jeho převážně neblahého (dle mého pohledu nezávislého laického pozorovatele zvenčí) působení zahladil.

V tomto případě aparát ministerstva mimo jiné často formuluje postoje k zemím, žádajícím o vydání svých občanů, podle informací z diplomatických zastoupení, ačkoli ministerstvo zahraničí takový postup oficiálně označilo za nesprávný (na druhé straně ale nedokázalo zajistit, aby diplomaté požadavky ministerstva spravedlnosti na poskytnutí informací důsledně odmítali). Může se tak v jednotlivých případech odchýlit od oficiální zahraniční politiky státu. Je pravděpodobné, že pod vlivem poprasku kolem případu Alexeje Torubarova si ministr Pavel Blažek udělá pořádek v úřadě. Aféra by měla ale být také popudem pro ministerstvo zahraničí, aby vydalo jasné stanovisko k podobným požadavkům nástupnických států po zaniklém Sovětském svazu.

Domyšleno do důsledků, kritici rozhodnutí ministra Pavla Blažka (jehož správnost nehájím, ani nehodnotím) se dožadují, aby každý příchozí z nástupnických zemí po Sovětském svazu, který je v zemi původu trestně stíhán nebo dokonce pravomocně odsouzen, měl téměř jistě zabezpečenu beztrestnost, ať již něco spáchal či nikoli. To je požadavek, který tvrdě kontrastuje s faktickým postavením českých občanů, kteří se stali obětí justičních přehmatů českých orgánů, jako například pan Jan Šafránek, který si odseděl několik let za trestný čin jiného pachatele.  Dostal sice téměř 5 milionů Kč jako odškodné, ale to mu ztracené roky života nevrátí.  Jsem si jist, že Jan Šafránek není zanedbatelnou výjimkou mezi odsouzenými.

Nelze očekávat, že by se kvůli nepravostem, páchaným orgány činnými v trestním řízení na českých občanech, vzrušovala původkyně zuřivého útoku na Pavla Blažka, fanatická aktivistka Hana Demeterová, představitelka občanského sdružení Help a man, zaměřeného právě na pomoc běžencům z území bývalého Sovětského svazu, zvláště ze Zakavkazska, o které jsem se blíže vyjádřil jinde.

Nezaznamenal jsem ale, že by kvůli „brutálnímu selhávání justice“ někdy hřímal kvůli bezpráví na českých občanech ministr Miroslav Machiavelli Kalousek. Netuším ostatně, co ho k přimělo k tak intenzivnímu vystupování právě ve věci Alexeje Torubarova.

Jsou-li pravdivé zprávy, které s odvoláním na Hanu Demeterovou uveřejnily 27. května 2013 Lidové noviny, pak zřejmě ve snaze vyjít vstříc hysterické aktivistce zašel až na hranu zákona, ne-li za ni. Ve výše zmíněném Interview ČT 24 se hrdinsky pochlubil, že kvůli „manévrům na letišti“ čelí asi padesáti trestním oznámením. Tvářil se přitom bohorovně, jako by chtěl říci, že na něj jsou policejní plukovníci stejně krátcí (vážnost jeho vzkazů přece na vlastní kůži pocítil bývalý policejní prezident Petr Lessy). Nicméně jeho úporná snaha vyvolat dojem, že vydáním Alexeje Torubarova do Ruské federace bylo porušeno právo, a zpochybnit jednání ministra spravedlnosti není jen pouhým podpásovým usilováním o hlasy voličů, ale spíše „útěkem vpřed“, připomínajícím přísloví „zloděj křičí chyťte zloděje“. Jeho jednání ze dne 2. května 2013 a následná mediální vystoupení lze skutečně poměřovat paragrafy trestního zákoníku a vůbec není jisté, že ho postavení nejsilnějšího muže vlády ochrání před všetečností orgánů činných v trestním řízení za jakýchkoli okolností.

Neznám důvody, pro které Pavel Blažek rozhodl o vydání Alexeje Torubarova, proto se zdržím hodnocení. Nemám ale pochyb o tom, že na útoky na svou osobu reagoval nepřiměřeným útokem na obhájce Milana Hulíka. Čtenáři se mohou snadno přesvědčit, že ve sporu o amnestii jsme s Milanem Hulíkem stáli proti sobě, dokonce ho mé články  opakovaně provokovaly k jedovatým výlevům na mou adresu. Můj postoj k němu určitě není nekritický. Na druhé straně jej znám řadu let, a to jako kvalitního právníka a slušného, mimořádně vzdělaného člověka.

Považuji proto za nekorektní vyjádření, které podle tiskové mluvčí ministerstva ze dne 31. května  vyslovil pan ministr : „Zásadní rozdíl mezi případy A. Torubarova  a Z. Nadiradzeho představuje mimo jiné fakt, že pan Nadiradze měl to štěstí, že ho nezastupoval advokát Hulík. Pro faktický výsledek případu totiž není rozhodující mít mediálně zdatného advokáta, ale kvalitního právníka“.

Věci se mají poněkud jinak. Především oba zmíněné běžence zastupoval stejný obhájce. Teprve po neúspěchu ústavní stížnosti se s ním rodina Torubarova rozloučila a uchýlila se do péče Milana Hulíka, který do té doby o věci nic nevěděl. Advokát pak poslal 26. dubna 2013 na ministerstvo žádost, aby pan ministr zrušil rozhodnutí o vydání, o němž v té chvíli věděl jen z doslechu. Až 2. května, tedy v den vydání, dostal vyrozumění referenta ministerstva, podle něhož pan ministr rozhodl 16.dubna 2013 o vydání a ke změně jeho stanoviska není důvod. Kritika proti Milanu Hulíkovi spočívá na zjištění, že se pokusil zabránit vydání Alexeje Torubarova zasláním Ústavnímu soudu ČR návrhu na předběžné opatření, které ovšem bez souběžné ústavní stížnosti bylo nepoužitelné. Ústavní stížnost ovšem podat nemohl, protože dopis referenta není dokumentem, jenž by bylo možné napadnout ústavní stížností. V této souvislosti se pozastavuji nad tím, že písemné vyhotovení ministrova rozhodnutí z 16. dubna 2013 neměl v rukou Alexej Torubarov ještě 30. dubna v pozdních večerních hodinách a nedostal je do dnešního dne ani bývalý, ani současný obhájce.

Nemohu vyloučit, že takový postup se považuje za normální na ministerstvu, jehož někteří úředníci pečlivě dbají a udržování totalitních administrativních nešvarů, ale nepovažuji jej za správný. Podobně se ostatně ministerstvo chovalo při vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, kdy texty stížností před stěžovali utajovalo. Tuto totalitní praxi zvrátil až Pavel Blažek, takže dnes mají stěžovatelé možnost přesvědčit se o kvalitě zpracování podnětů ministerskými úředníky.

V každém případě Milan Hulík nemohl podat ústavní stížnost, protože neměl v ruce rozhodnutí, jež by mohl napadnout. Ke všemu měl právo si myslet, že její předložení ani není nutné, protože 1. května  v dopoledních hodinách jej údajně telefonicky ujistil pan ministr Karel Schwarzenberg, že k vydání nedojde, a to s odvoláním na sdělení pana ministra Pavla Blažka. S ohledem na zkušenosti z dob působení předchůdců pana ministra Pavla Blažka připouštím, že jde o další případ, kdy ministr sice něco mínil, ale jeho úřad mu klidně podstrčil k podpisu něco úplně jiného.

Domnělé selhání advokáta tak ve skutečnosti není důkazem jeho profesní nedostatečnosti, ale svědčí o podivnosti administrativního postupu ministerstva nespravedlnosti.

Autor: Názory, ParlamentniListy.cz