Máme šíleného ministra spravedlnosti nebo prostě zneužívá své pravomoci ke spasení vlastní zadnice?

Demagogie a lži uvedené na webu ministerstva spravedlnosti lze stěží komentovat.
P.Torubarov nikdy neuvedl, že žil v ČR 6-7 let, ale měl zde pouze dlouhodobý pobyt, protože tady trvale žije jeho žena a syn.

Rakouské úřady NAŘÍDILY A.Torubarovovi opustit Rakousko v uvedeném termínu, žádný přezkum soudního rozhodnutí se neplánoval…atd.

Vyjádření min.sprav. je lživé a demagogické.

Předjímat diletantským způsobem rozhodnutí o azylu MS vůbec nepřísluší, je to záležitost ministerstva vnitra!

Napadat uváděním polopravd dr. Hulíka způsobem trhovců na bazaru je už pak jen hluboce pod úroveň.

Rozhodnutí o povolení vydání žadatele o azyl je ZLOČIN, a ČR tím porušila nejen vlastní zákony, ale především mezinárodní dohody, které sama podepsala.

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=329460

.

Fakta o kauze Torubarov

.

Dáváme k dispozici médiím fakta o případu A. Torubarov a také související přehled dalších extradičních řízení. Z materiálu mimo jiné lze vyčíst, že i za předchozího vedení Ministerstva spravedlnosti jsme vydali cizince dříve, než bylo dokončeno azylové řízení. Přiložena je i argumentace vysvětlující, že jde o postup zcela podle zákona i mezinárodních dohod.  Dále statistiky ukazují, že i další evropské státy běžně vydávají občany Ruské federace ke stíhání do vlasti.

Zajímavý je také například fakt, že pan Torubarov se zdržoval na území ČR už dlouho před tím, než odjel do Rakouska až pak znovu zpět do ČR, kde teprve následně požádal o azyl. Jak sám uvedl při výslechu dne 29. 3. 2013, v České republice byl před tím již 6 až 7 let. O mezinárodní ochranu v té době však nepožádal.

Za pozornost jistě stojí i chyba pana advokáta Hulíka, který tak rád poučuje ministra spravedlnosti o dodržování zákonů. Ze závěrů Ústavního soudu je totiž zřejmé, že pan doktor Hulík nepostupoval správně a svou chybou způsobil, že Ústavní soud nemohl jinak, než zamítnout jeho žádost, kterou chtěl odložit vydání pana Torubarova.

.

STATISTIKY EXTRADICE

 .

Případy extradic do ciziny, ve kterých bylo vydání realizováno, i když azylové řízení nebylo do doby realizace vydání skončeno

 .

Mezinárodní odbor trestní eviduje dva případy extradice na Ukrajinu ( realizace prosinec 2011 a  červenec 2012), ve kterých bylo vydání realizováno, i když azylové řízení nebylo do doby realizace vydání skončeno.

.

Statistiky extradic z jiných evropských států do Ruské federace

Ruskou federaci obecně nelze považovat za stát, ve kterém by docházelo k takovému porušování lidských práv, jež by zcela znemožňovalo vzájemné vydávání pachatelů trestných činů. I jiné evropské státy realizují vydání do Ruské federace. V lednu 2011 se mezinárodní odbor trestní obrátil na členské státy Rady Evropy s otázkami týkajícími se extradiční praxe těchto států ve vztahu k vybraným státům bývalé SSSR. Ze shromážděných údajů vyplynuly následující počty realizovaných extradic do Ruské federace:

-          Rakousko v letech 2008 – 2009 realizovalo 4 extradice do Ruské federace;

-          Estonsko v letech  2005 – 2009 realizovalo 11 extradic do Ruské federace;

-          Finsko v roce 2009  realizovalo 2 extradice do Ruské federace;

-          Lotyšsko v letech 2007 – 2010 realizovalo 6 extradic do Ruské federace;

-          Švédsko  v letech  2006 – 2011 realizovalo 4 extradice do Ruské federace;

-          Polsko  od roku 2006 – 2011 obdrželo 89 žádostí ze zemí bývalého SSSR (počty za Ruskou federaci nespecifikovalo), přičemž v 71 případech došlo k realizaci vydání.

.

PŘÍPAD TORUBAROV CHRONOLOGICKY:

K popisu trestného činu podvodu, pro který bylo vydání povoleno a popisu trestného činu zneužití pravomoci, pro který vydání povoleno nebylo

.

Podvod

A. Torubarov se měl trestného činu podvodu dopustit podle extradiční žádosti v Ruské federaci  v roce 2008, kdy jako spoluzakladatel společnosti s ručením omezeným ELVIS Plus a majitel 50 % podílu základního jmění uvedl v omyl zbývající dva společníky Levčenko G.P. a Železny A.V. , které přesvědčil, aby mu odprodali 50 % podílu v celkové hodnotě 26 mil. rublů, jež se jako kupující zavázal uhradit, ačkoli neměl v úmyslu ani reálnou možnost úhradu provést. Podle článku 159 odst. 4 trestního zákona Ruské federace se jedná o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činí 10 let.  Pan  ministr ve svém rozhodnutí ze dne 16. 4. 2013 povolil vydání k trestnímu stíhání pouze pro tento trestný čin a podle zásady speciality upravené v § 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu … pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána…) je  Ruská federace oprávněna vést trestní stíhání proti vydanému Torubarovovi pouze pro tento trestný čin.

 .

Zneužití pravomoci

Předmětem extradiční žádosti ruské strany byl i trestný čin zneužití pravomoci podle § 201 odst. 1 trestního zákona Ruské federace, kterého se měl dopustit v Ruské federaci v období od r. 2006 do 2008, kdy jako ředitel a spoluzakladatel výše uvedené společnosti řídil její činnost tak, že jednal bez vědomí a souhlasu zbývajících společníků Levčenko G. P. a Železny A. V., samostatně uskutečnil velkou obchodní transakci se záměrně neodpovídajícími údaji o počtu zakladatelů, kdy se označil za jednoho majitele a získal úvěr ve výši 25 mil. rublů, kdy jako záruku předal bance do zástavy nemovitost ve vlastnictví společnosti ELVIS Plus.  Za trestný čin zneužití pravomoci podle § 201 odst. 1 tr. zákona Ruské federace lze uložit trest odnětí svobody až na 4 roky.   Jelikož v době rozhodnutí pana ministra o povolení  vydání byl trestný čin zneužití pravomoci podle § 201 tr. zákona již promlčen podle práva Ruské federace, což vyplynulo z podkladů Ruské federace (k promlčení došlo 19. 3. 2013), pan ministr vydání k trestnímu stíhání jmenovaného pro tento trestný čin nepovolil, a to v souladu s čl. 10 Evropské úmluvy o vydávání.

 .

Začátek azylového řízení

Torubarov byl zadržen v ČR na základě ruského zatykače po svém návratu z Rakouska poté, co se dostavil do přijímacího (azylového) střediska Zastávka u Brna – prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu učinil 27. 3. 2012, téhož dne byl v ČR i zadržen. Jak sám uvedl při výslechu dne 29. 3. 2013, v České republice byl před tím již 6 až 7 let. O mezinárodní ochranu v té době však nepožádal. Z okolností (návrat z Rakouska poté, co ohledně něj bylo v Rakousku vedeno extradiční řízení) je zřejmé, že o mezinárodní ochranu požádal s úmyslem vyhnout se hrozícímu vydání, a jeho žádost je proto podle § 16 odst. 2 zákona o azylu nepřípustná.

.

Popis skutkového stavu

-          dne 27. 3. 2012 byl A. Torubarov na území České republiky zadržen a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012,  vzat do předběžné vazby na základě zatýkacího rozkazu Hlavního okresního soudu ve Volgogradě ze dne 19. 11. 2010.

-           Generální prokuratura RF požádala dopisem ze dne 12. 4. 2012,  o vydání jmenovaného

-          Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2012, rozhodl v souladu s návrhem státní zástupkyně, že vydání A. Torubarova do Ruské federace je přípustné. Stížnost podaná obhájcem proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2012, zamítnuta, uvedené usnesení Krajského soudu v Brně nabylo téhož dne právní moci a spis byl dne 14. 2. 2013 předložen Ministerstvu spravedlnosti podle § 397 odst. 3 trestního řádu.

-          Dne 16. 4. 2013 ministr spravedlnosti povolil vydání do Ruské federace, vydání bylo realizováno dne 2. 5. 2013.

 .

      K osobě jmenovaného a přezkoumáním podmínek pro vydání bylo zjištěno:

-          A. Torubarov je státním příslušníkem Ruské federace, o české státní občanství nežádal; podle údajů Policie ČR ve spisu KSZ v Brně byl jmenovaný hlášen v ČR k pobytu naposledy od 16. 4. 2009 do 30. 6. 2012 .

-          Ruská federace žádala o vydání A. Torubarova pro stejné trestné činy také Rakousko, které však extradiční řízení neukončilo (vydání bylo shledáno nepřípustným usnesením Zemského soudu Wiener-Neustadt ze dne 21. 10. 2011, dané rozhodnutí bylo však z důvodu podaného řádného opravného prostředku státního zastupitelství zrušeno Vrchním zemským soudem ve Vídni dne 17. 1. 2012 a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí). V době rozhodování soudu II. instance se již jmenovaný nenacházel ve vazbě pro účely vydání do Ruska, tato vazba nebyla obnovena a jmenovaný odjel před ukončením extradičního řízení z Rakouska do České republiky.

-          jmenovaný požádal dne 10. 8. 2011 v Rakousku o udělení mezinárodní ochrany. Azylové řízení však bylo ukončeno rozhodnutím Spolkového azylového soudu ze dne 23. 9. 2011, ve spojení s rozhodnutím Azylového soudního dvora ze dne 14. 12. 2011, o nepříslušnosti, a jmenovanému bylo uloženo neprodleně vycestovat z území Rakouska.

-          bylo žádáno o vydání pro skutek trestný podle práva obou států – podle právního řádu České republiky by se jednalo o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (trestní sazba od 5 do 12let, resp. od 5 do 10 let)

-          bylo žádáno o vydání k trestnímu stíhání pro trestný čin, pro který je vydání přípustné podle čl. 2 Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957,

-          nebylo žádáno o vydání pro trestný čin uvedený v čl. 3 až 5 Evropské úmluvy o vydávání, tj. pro trestný čin politický, vojenský nebo fiskální.

-          byly splněny všechny podmínky pro vydání podle Evropské úmluvy o vydávání k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu podle článku 159 odst. 4 trestního zákona Ruské federace; nebyly shledány důvody nepřípustnosti vydání podle § 393 písm. a) až p) tr. řádu ani pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, které by byly důvodem pro předložení věci Nejvyššímu soudu podle § 397 odst. 3 tr. řádu.

 .

PSALI JSME PO VYDÁNÍ A. TORUBAROVA RUSKÉMU MINISTROVI SPRAVEDLNOSTI I GENERÁLNÍ PROKURATUŘE RF

 .

Citace z dopisu ministra spravedlnosti ruskému protějšku A.Konovalovovi: „v zájmu pokračování dlouhodobě kvalitní justiční spolupráce poskytované vzájemně příslušnými justiční orgány Ruské federace a České republiky si Vás, Vážený pane ministře, dovoluji oslovit a vyjádřit své přesvědčení, že ujištění, která ruská strana Ministerstvu spravedlnosti České republiky v průběhu extradičního řízení poskytla, budou naplněna a že panu Alexeyi Torubarovovi bude v Ruské federaci zaručen řádný soudní proces a ochrana všech jeho práv v probíhajícím trestním řízení.“

V dopisu Generální prokuratuře RF žádáme ruskou stranu o sdělení:

-          o místě současného pobytu jmenovaného;

-          o stádiu trestního řízení, které je proti němu vedeno v Ruské federaci;

-          zda je jmenovaný stíhán jen pro trestný čin, pro který byl vydán, tj. trestný čin podvodu podle čl. 159 (4) tr. zákona Ruské federace, a to v souladu se zásadou speciality.

-          jestli už měl po vydání možnost kontaktovat svého obhájce.

 .

MINISTR SPRAVEDLNOSTI NEPORUŠIL ŽÁDNÉ ZÁKONY, JAK TVRDÍ ADVOKÁT MILAN HULÍK

 .

Milan Hulík ve svém tiskovém prohlášení tvrdí, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek porušil několik mezinárodních smluv, když rozhodl o extradici A.Torubarova ještě před tím, než byla vyřízena jeho žádost o azyl.

1.    Trestní řád ani jiný právní předpis výslovně neuvádí, zda vydání lze realizovat v době, kdy běží azylové řízení

2.    O povolení vydání rozhoduje na základě trestního řádu, přičemž dle § 393 b) vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, jestliže jde o osobu, které byla v ČR udělena mezinárodní ochrana. A. Torubarovi ke dni vydání (tj. 2. 5. 2013) nebyla mezinárodní ochrana udělena. Tedy zákon nebere ohled na to, zda je azylové řízení v běhu, ale výslovně požaduje jako důvod pro nepřípustnost extradice udělení mezinárodní ochrany.

3.    V této souvislosti dodáváme, že pokud se osoba nachází v předběžné vazbě, trestní řád v § 396 odst. 4 stanoví, že orgány, jejichž rozhodování má vliv na délku předběžné vazby, jsou povinny vyřizovat takové věci přednostně a s nejvyšším urychlením. Azylové řízení bylo u jmenovaného zahájeno již 12. 4. 2012 a za celý další rok nebylo dokončeno, byť na takové řízení je stanovena standardní doba 60 dnů.

4.    Vydání žadatele o mezinárodní ochranu umožňují i předpisy Evropské unie. MSp je dlouhodobě toho názoru, že neskončené řízení o mezinárodní ochraně (s výjimkou úseku mezi učiněním prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu a sepsáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany) vydání osoby nebrání, neboť soulad vydání se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, včetně např. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, musí být vždy dostatečně přezkoumán i v řízení extradičním. Pokud se tak stalo (a nebylo-li z těchto důvodů rozhodnuto o nepřípustnosti vydání), není důvodu vyčkávat na druhé posouzení týchž otázek v řízení o mezinárodní ochraně. Z judikatury ESLP (např. rozsudek ve věci Khodzhayev proti Rusku z 12. 5. 2010, č. 52466/08) dokonce vyplývá, že ochrana poskytovaná čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v každém případě širší než ta, kterou stanoví čl. 32 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

 .

PŘÍPAD A. TORUBAROVA POSUZOVALY SOUDY OPAKOVANĚ, ÚSTAVNÍ SOUD DOKONCE DVAKRÁT

 .

Připomínáme, že před rozhodnutím ministra o povolení vydání se věcí zabýval Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. V obou případech bylo konstatováno, že vydání je přípustné. Proti jejich rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, nicméně Ústavní soud ji odmítl jako neopodstatněnou. Extradice A. Torubarova byla realizována 2. května 2013. Vzhledem k tomu, že bylo ministerstvu dne 2. 5. 2013 ráno sděleno, že ve věci byl 30. 4. podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministra o povolení vydání a že je zde reálná možnost, že Ústavní soud vydá usnesení o odkladu vykonatelnosti, ministerstvo do poslední chvíle u Ústavního soudu zjišťovalo, zda vykonatelnost odložena byla, či nikoliv. K usnesení o odkladu vykonatelnosti však nedošlo, proto bylo vydání dokončeno. Čekání do poslední chvíle na případné rozhodnutí Ústavního soudu bylo i důvodem snahy zdržet odlet letadla s A.Torubarovem. V daný den ale Ústavní soud nerozhodl. Vynesl verdikt až dne 7. 5. a rozhodl v něm o návrhu podaném právním zástupcem vydávané osoby tak, že jej odmítl.

 .

DŮVODEM DRUHÉHO ODMÍTNUTÍ ÚSTAVNÍM SOUDEM BYLA CHYBA ADVOKÁTA HULÍKA

 .

Důvodem tohoto verdiktu byla i špatná práce pana advokáta Hulíka, který sice žádal odklad vykonatelnosti, ale samotnou ústavní stížnost jaksi opomenul podat.

Citace z rozhodnutí US :

Navrhovatel proto požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí ministra, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, kterou hodlá Ústavnímu soudu bezodkladně, totiž již dne 2. 5. 2013, podat.

II.

Ústavní soud k rozhodnutí o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti není příslušný.

Ústavní soud je nucen připomenout, že dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o

Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) může, za splnění dalších podmínek, v tomto ustanovení uvedených, odložit vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Prvotním předpokladem pro takový postup ovšem je, že byla podána ústavní stížnost napadající určité rozhodnutí orgánu veřejné moci. Navrhovatel ale nepodal ústavní stížnost spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, nýbrž toliko návrh na odklad vykonatelnosti sám o sobě. K rozhodnutí o návrhu na odkladu vykonatelnosti, který není spojen s ústavní stížností, však Ústavní soud příslušný není. Stěžovatel navíc žádnou ústavní stížnost, která by se týkala předmětného rozhodnutí ministra, nepodal ani následně, byť ve svém podání uvedl, že tak učiní dne 2. 5. 2013.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

 .

RAKOUSKÝ SOUD NEODMÍTL TORUBAROVA VYDAT!

 .

Není pravda, jak se opakovaně dočítáme v některých médiích, že Rakousko extradici A. Torubarova odmítlo. Řízení o vydání v Rakousku nebylo dokončeno, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Vrchním zemským soudem ve Vídni zrušeno a nové rozhodnutí již nebylo vydáno, protože pan Torubarov odcestoval z rakouského území. Tedy i rakouský soud vyššího stupně zřejmě pochyboval o správnosti rozhodnutí soudu nižší instance A.Torubarova nevydat a toto rozhodnutí proto podřízenému soudu vrátil. K přezkumu už nedošlo, protože mezi tím pan Torubarov odcestoval do ČR.

29. 5. 2013                                             Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti ČR

 


viz. další odkazy ke kauze na helpaman.org