Vyjádření Českého helsinského výboru k extradici Alexeye Torubarova

http://helcom.cz/view.php?cisloclanku=2013052702

.

Vydáním Alexeje Torubarova do Ruska ČR rezignuje na svoji dosavadní pověst ochránce lidských práv

.
Český helsinský výbor se již ústy Anny Šabatové stručně vyjádřil k nepřijatelnému vydání pana Alexeje Torubarova do Ruska, zejména s ohledem na neukončené azylové řízení, což odporuje mezinárodnímu právu, a na varovný signál, že Rakousko rozhodlo jej nevydat.
.
Protože podobných případů, které se liší v jednotlivých skutečnostech je více (A. Sačkov, T. Paraskevičová, Z. Nadiradze, A. Odin, M. Kašibadze a další), máme vážné obavy, že ČR rezignuje na svoji dosavadní pověst ochránce lidských práv a alibisticky a bez hlubšího zvážení příštího osudu ohrožených lidí se zbavuje odpovědnosti za jejich ochranu. Apelujeme na příslušné činitele, zejména na ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby si uvědomili, že tím nesou nejenom osobní odpovědnost za chmurnou budoucnost těchto lidí, ale zastupují také náš stát, jehož pověst tak klesá na velmi nízkou úroveň.

Táňa Fischerová

.

 Lidové noviny zveřejnily okolnosti vydání A. Torubarova do Ruska. Odletu letadla se měli snažit zabránit ministři financí, zahraničí, dopravy, vnitra a spravedlnosti.

http://www.lidovky.cz/vladni-drama-na-letisti-kalousek-nechal-blokovat-ruske-letadlo-cisternou-1l2-/zpravy-domov.aspx?c=A130526_163020_ln_domov_mpr

viz také

http://www.lidovky.cz/utekl-pred-vydiranim-policie-blazek-rusa-poslal-zpet-p03-/zpravy-domov.aspx?c=A130514_181215_ln_domov_ogo

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/226738-podnikatele-vratily-urady-do-ruska-kde-po-nem-jde-mafie-i-tajna-sluzba/

V případě extradice A. Torubarova jsme 27. 6. 2012 zaslali obecným soudům a 13. 2. 2013 ministrovi spravedlnosti vyjádření o stavu lidských práv v Ruské federaci. Ze zpráv např. Evropského soudu pro lidská práva, Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), Human Rights Watch, U. S. Department of State, Amnesty International a dalších je zřejmé, že v Rusku dochází k systematickému porušování lidských práv. Byli jsme a stále jsme přesvědčeni, že vydání A. Torubarova do Ruské federace k trestnímu stíhání nebo za účelem výkonu trestu odnětí svobody je nepřípustné.

Výzva ministrovi zahraničních věcí v záležitosti extradicí

Prohlášení předsedkyně Českého helsinského výboru Táni Fischerové

Apel ČHV na ministra spravedlnosti v záležitosti extradičních řízení

Ministerstvo spravedlnosti v tiskové zprávě reagovalo na podané trestní oznámení, ve kterém mj. uvádí, že “jmenované osobě ke dni vydání  (tj. 2. 5. 2013) nebyla mezinárodní ochrana udělena.” Pravomocně však azylové řízení před správními orgány ukončeno nebylo, rozhodnutí správního orgánu však ministerstvo nemohlo předvídat a zejména, takový postup je zcela v rozporu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a se zákonem o azylu.

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=329179

Na tiskovou zprávu reagoval Milan Hulík, obhájce A. Torubarova, který uvedl, že vydání A. Torubarova bylo v každém případě nepřípustné, jeho vydání totiž bránila skutečnost probíhajícího azylového řízení.

M. Hulík také upozornil, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. 4. 2013 nebylo ani A. Torubarovi ani jemu doručeno, tudíž se proti němu nemohli úspěšně bránit: “Řádná  ústavní  stížnost  proti  rozhodnutí  ministra  o vydání  nemohla být podána, protože  Alexey Torubarov, ani  jeho obhájce takové rozhodnutí   neobdrželi!”

http://helpaman.org/new/?p=4161

27. 5. 2013

.


http://helcom.cz/view.php?cisloclanku=2013052703

.

Nejvyšší správní soud rozhodl v azylovém řízení o kasační stížnosti žalobce, proti němuž je zároveň vedeno extradiční řízení

.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že soud při přezkumu správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany je povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce i v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu.

ČHV dlouhodobě monitoruje případ ruského státního občana A. S., proti němuž je v České republice vedeno extradiční řízení o vydání do jeho vlasti, a současně řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylové řízení). K případu pana A. S. lze ve stručnosti uvést, že Ruská federace na základě trestního stíhání A. S. vydala mezinárodní zatýkací rozkaz. Vzhledem k tomu, že se A. S. zdržuje na území České republiky, kde má povolen trvalý pobyt, požádala Ruská federace Českou republiku o jeho vydání. Bez ohledu na trestný čin, jehož se měl pan A. S. údajně dopustit, se v tomto trestním řízení vyskytují zjevná a závažná pochybení. Právě riziko spočívající v nedodržení záruk spravedlivého procesu a navíc nebezpečí vystavení osoby mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu v Ruské federaci bylo důvodem, proč se pan A. S. obrátil na Českou republiku s žádostí o udělení mezinárodní ochrany.

Ministerstvo vnitra a posléze ani Městský soud v Praze však důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu[1]neshledaly. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že soud při přezkumu správního rozhodnutí není povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu[2]. Pan A. S. proto proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž mj. argumentoval tím, že formální odkaz na extradiční řízení oproti řádnému soudnímu přezkumu správního rozhodnutí o neudělení azylu je naprosto nepřijatelným odpíráním práva na spravedlivou soudní ochranu a spravedlivý proces jako takový. Azylové řízení a ochrana v něm má přednost před řízením extradičním.

Vzhledem k tomu, že jsme se se závěrem Městského soudu v Praze o nenaplnění požadavků pro udělení mezinárodní ochrany, aniž by soud přistoupil k posouzení situace v oblasti ochrany lidských práv v Ruské federaci z hlediska hrozícího rizika mučení a jiného špatného zacházení v případě vydání pana A. S, také nemohli ztotožnit, zaslali jsme k Nejvyššímu správnímu soudu své vyjádření. Považujeme za nepřípustné, aby se soud při přezkumu správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nezabýval otázkou hrozícího rizika špatného zacházení a přenechal jej na soud rozhodující v extradičním řízení.

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti pana A. S. svým rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Azs 56/2012-81[3] tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2012, č. j. 2 Az 20/2011-301 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že Městský soud v Praze chybně posoudil otázku, zda je soud při přezkumu správního rozhodnutí povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce i v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu. To znamená, že správní orgán je povinen zabývat se otázkou doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu i v případě, kdy posuzování hrozící vážné újmy a tím dodržení zásady non-refoulement bylo součástí extradičního řízení.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl: “Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Smyslem a účelem uvedeného ustanovení je nepochybně to, aby dodržováním pravidel mezinárodního práva, ať již obyčejových, smluvních či jiných, Česká republika přispívala k pokud možno harmonickému a předvídatelnému fungování mezinárodního společenství. K naplnění tohoto Ústavou stanoveného požadavku je proto třeba, aby každá entita, jejíž jednání je přičitatelné České republice, se chovala způsobem vedoucím k jeho naplnění. Ve věcech týkajících se ukončení pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se proto každý státní orgán, kterému věc žadatele v nějakém ohledu přísluší, musí přiměřeným způsobem (tj. způsobem a v míře odpovídající okolnostem případu a pravomocem a působnosti daného orgánu) zabývat tím, zda ukončením pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně vedou, se Česká republika nedopustí porušení svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti lidských práv, neboť právě porušení těchto závazků může nejčastěji připadat v úvahu v souvislosti s návratem žadatele o udělení mezinárodní ochrany do jeho domovské země.Jestliže je tedy podle § 8 písm. a) zákona o azylu Ministerstvo vnitra příslušné k řízení o udělení mezinárodní ochrany a k řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, je nepochybné, že v těchto řízeních je především Ministerstvo vnitra tím subjektem, na němž spočívá největší závazek k tomu, aby Česká republika neporušila zásadu non-refoulement a neporušila tak povinnost, jež jí plyne z mezinárodního práva. Je proto nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra tohoto zákonem svěřeného mezinárodního závazku zprostilo tím, že by jeho hodnocení přenechalo nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl soud nebo ministr spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny.”

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí v souladu se svou předchozí judikaturou[4] shrnul, že podá-li žadatel o mezinárodní ochranu žádost o udělení mezinárodní ochrany a zároveň probíhá extradiční řízení o jeho vydání, je nutné, aby:

1.    řízení o udělení mezinárodní ochrany a extradiční řízení probíhala odděleně,

2.    rozhodnutí o povolení vydání nebylo vydáno dříve, než je pravomocně skončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany,

3.    a že ministerstvo vnitra jakožto správní orgán, jenž rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu, je povinno žádost o udělení mezinárodní ochrany, přestože současně probíhá extradiční řízení, zkoumat nejen z hlediska vnitrostátního práva, ale i z hlediska mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána, v souladu s kritérii a požadavky kladených na uprchlické právo, a to zejména se zásadou non-refoulement, přičemž se tohoto závazku nemůže žádným způsobem zprostit.

Závěrem nelze než dodat, že doufáme, že názor Nejvyššího správního soudu z hlediska výše uvedených úvah bude ze strany Ministerstva vnitra a příslušných soudů důsledně respektován, aby již nedocházelo k excesům, kdy se odmítnou zabývat námitkami žadatele o mezinárodní ochranu týkajícími se vážné újmy hrozící v případě vydání své osoby k trestnímu stíhání do země původu. Pokud je Ministerstvo vnitra v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinno posoudit důsledky trestního stíhání v zemi původu žadatele, musí být nepochybně veškeré tyto jeho závěry přezkoumatelné v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Ani v tomto případě nemůže být žadatel vyloučen ze soudní ochrany.

JUDr. Nicola Švandová

27. 5. 2013


[1] Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Znění rozsudku dostupné zhttp://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/0056_3Azs_120_20130520094408_prevedeno.pdf.

[4] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010, č. j. 4 Azs 10/2010 ? 99, dostupné zhttp://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0010_4Azs_1000_b6bbc6e8_6e06_443f_8ebb_9a5ac2bf38c0_prevedeno.pdf