O dvou vězněných Čečencích na Slovensku, Zuzaně Fialové a výbuchu v Domoděvovu (aneb co s čím souvisí)

25.4.2011

Začátkem  listopadu 2010 se v Bratislavě konalo Středoevropské fórum. V jeho rámci se na panelu označeném číslo tři konala diskuse s názvem Náměstí nesouhlasu. Hosty byly dva z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa – Viktor Fainberg a Natalija Gorbaněvskaja, dále slovensko – švýcarská básnířka Irena Brežná, český aktivista a hudebník Michael Kocáb a slovenská herečka Zuzana Fialová, známá z filmů Babí léto a Obsluhoval jsem anglického krále. Zuzana Fialová se ujala přednesu slovenského překladu básně Natalije Gorbaněvské „Náměstí nesouhlasu“ o pěti minutách demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna 1968.

Po poezii dostal slovo Michael Kocáb, i jeho vystoupení bylo emotivní, ale do poezie mělo hodně daleko; tvrdě kritizoval neustálé porušování lidských práv v současném Rusku a Kadyrovův režim v Čečensku označil za genocidní. Mluvil dlouho, když mu Irena Brežná zřetelně naznačila, že je třeba poskytnout čas dalšímu hostu.

A tím byl právě Viktor Fainberg – ten, kterému při demonstraci na Rudém náměstí vyrazili čtyři zuby, a následně byl zavřený pět let v „psychušce“, když mu soud stanovil diagnózu „schizofrenie s paranoidním syndromem projevujícím se politickým disidentstvím“. Zažil na vlastním těle „vyšetřovací“ metody, kterými mučili ty politicky nepoddajné a nepohodlné. Po propuštění v roce 1974 opustil Sovětský svaz, od roku 1978 žije ve Francii. Do Ruska se mu podařilo vrátit v roce 1995, a ihned se vydal do krvácející rány na těle Ruské federace – do Čečenska, které tehdy Rusové bombardovali. Je jedním z těch, kteří na vlastní oči viděli, co se v Čečensku děje. Viděl i takové „maličkosti“ jako z Moskvy vypravené náklaďáky napěchované fundamentalistickou muslimskou literaturou. Činnost ruské tajné služby FSB za účelem připravit si na Kavkaze nepřítele byla důsledná. Vlastně obou tajných služeb, včetně té vojenské GRU, pro niž dle mnohých důvěryhodných zdrojů měl pracovat i údajný protiruský bojovník za samostatné Čečensko Šamil Basajev. Však také svou „odbojovou“ činností čečenské věci hodně škodil. Jméno Basajev je v Česku známé hlavně ze zpráv o atentátech a teroristických činech; měl přátele i v jedné české  organizaci, oficiálně tehdy prezentující humanitární pomoc lidem na Kavkaze. Jenže po Fainbergově návratu do Francie snaha upozornit na stav věcí narazila na hradbu odtažitého mlčení, ze strany novinářů i politiků demokratické Francie.

Proto snad ani nepřekvapuje, když na fóru v Bratislavě v r.2010 v tématu navazuje na Michaela Kocába. Vypráví o svých zkušenostech, dřívějších i současných. Vypráví, jak mu právě dnes při jeho pobytu v Bratislavě volali z Ruska, že byl surově zbit novinář Oleg Kašin. A dále vypráví o své včerejší apelaci společně s Natalijí k premiérce Radičové ohledně dvou Čečenců, dřívějších účastníků odporu proti ruské federální armádě. Ti jsou vězněni bez soudu a vyšetřování pátým rokem na Slovensku, kde neúspěšně požádali o azyl a měli být již deportováni zpět do Ruska se stávajícím stalinským terorem v Čečensku – a tím pádem vydáni na mučivou smrt.

A tak byla  herečka Zuzana Fialová přítomna představení, kdy zapůsobila svým uměleckým přednesem, a zároveň se dozvěděla o dvou Čečencích vězněných na Slovensku, o kterých předtím třeba nikdy neslyšela, a pokud ano, tak asi jen to, co se doposud psalo ve slovenských novinách: že se jedná o dva bandity a teroristy, jejichž vydání Rusko žádá.

Jeden měl 17, druhý 11 let, když začala čečenská válka. Za pár let považovali za samozřejmé, že i oni bojovali za Čečensko proti Rusům. Válka je poznamenala – jeden zůstal bez oka, druhý s žaludečními vředy, oba s těžkým odrazem na psychice. Později se rozhodli utéct, a Rusové je obvinili z vraždy dvou svých vojáků. V roce 2006 se jim podařilo překročit ukrajinsko – slovenskou hranici. A když je na Slovensku chytili, zakrátko je vsadili do vězení. Sice nebyli odsouzeni, ale vězení už několik let neopustili. Snažili se přesvědčit, že v případě jejich vydání do Ruska jim hrozí smrt. Marně. Nepřesvědčen zůstal i Evropský soud pro lidská práva, natož slovenští úředníci, ujištěni těmi ruskými, že Čečencům žádné politické nespravedlivé procesy nehrozí a na trest smrti je v Rusku přece moratorium. V září 2010 se už domlouvaly mezi slovenskými a ruskými úřady podrobnosti kolem vydání. Ruské šampaňské na Lubjance muselo téct proudem.

Když se v listopadu 2010 objevili v Bratislavě lidé ze sousední země – z Česka, kteří byli situací šokováni, a rozhodli se pro ty dva Čečence něco udělat, dívali se na ně všichni s posměchem: vždyť už je přece rozhodnuto i Evropským soudem pro lidská práva, který žalobu slovenského advokáta Čečenců proti Slovensku ani nepřijal; prostě souhlasil se slovenskými soudy, že je možné je vydat, protože prý ruská strana garantuje, že je nikdo mučit nebude. A stejně tak jejich stoupenci – lidsko-právní aktivisté z jiných zemí. Jen bezmocně krčili rameny, že ti dva čečenští mladíci  jsou odepsaní, a je třeba se snažit pomoci aspoň jiným, kteří ještě mají šanci. Jedním z těch, kteří se snažili prosadit nevydání, byl právě i Michael Kocáb. Ještě si k tomuto tématu vzal na bratislavském fóru po něm slovo Viktor Fainberg.

A u toho byla Zuzana Fialová.

A tak, když 12. listopadu 2010 posílala Hana Demeterová faxem novou stížnost Evropskému soudu pro lidská práva, mimo jiné s poukázáním na špatnou obhajobu slovenského advokáta, který dříve do Štrasburku ani nepředložil všechny jemu doručené důkazy ve prospěch obviněných, považovalo to hodně lidí na obou stranách za zoufalý akt. Jenže pak přišel šok. Šok s velkým Š. Evropský soud se vůbec nemusel napodruhé zabývat věcí, kterou již jednou řešil. Ale zabýval se jí. A bezprecedentně změnil své vlastní rozhodnutí – vydání Čečenců do Ruska 15. listopadu předběžně zakázal. Soud zohlednil v důkazech popsané případy, kdy ti, kteří uvěřili ve svou bezpečnost, se vrátili do Ruska – a zmizeli. Nebo se o nich ví… kde jsou zavřeni a mučeni.

Ten šok na ruské straně byl možná tak velký jako Rusko samo.

Slovenský tisk začal uveřejňovat podrobnosti o už ne tak růžovém životě obviněných Čečenců, i těch zatím neobviněných v Rusku, a pochybnosti o jejich vině.

Impérium se urazilo.

24. ledna 2011 prožívali lidé na moskevském letišti  Domoděvovo peklo. Mnozí je nepřežili. Mrtví byli i cizinci, a mezi zraněnými slovenská herečka Zuzana Fialová. Kdo je atentátníkem, vědí pouze ti, kdo atentát připravili. Chaoticky se světu vyhlašovalo několik verzí, nakonec flaška namířila na rodáka z Kavkazu. A ruské velvyslanectví v Bratislavě ihned zdvihlo prostřednictvím slovenských médií pomyslný prst v duchu: Vidíte to?! Vidíte?! My vás žádáme o vydání zločinců z Kavkazu! A vy nechcete - a oni ?! Podívejte se, co dělají! Třeba vaší populární herečce, která jen šla pro zavazadlo, NÁHODOU zrovna v době výbuchu!!! (A NÁHODOU to byla ona, která byla u toho, když ten Fainberg s Kocábem lobovali za ty dva!)

Zabralo to na Slovensku?

Obáváme se, že u mnohých ano. A Rusové nemusejí znát ani podrobnosti z umělecké dráhy Zuzany Fialové, např. to, že když před třemi roky v SND zkoušeli Tri sestry, Roman Polák a Martin Porubjak zasadili děj této hry na Kavkaz, který okupují ruští vojáci. Ale nedivil bych se, kdyby i o tom Rusové věděli. A mediální zájem o samotnou Fialovou v nemocnici? Moskevský starosta, ministryně zdravotnictví, desítky kamer…

Co byla vlastně náhoda – že byla zraněna nebo že přežila? My tady v žertu říkáme, že náhoda je sviňa. Ale pokud s sebou bere lidské životy, pak to je hodně velká svině.

http://www.domodedovo.ru/ru/main/news/press_rel/?ID=2978

V r.2010 moskevské letiště Domodědovo odbavilo 22 253 529 pasažérů.

Jaká je pravděpodobnost, že NÁHODOU se pár metrů od místa osudného výbuchu ocitne slovenská herečka?

Jde o náhodu, nebo o vědomé spuštění ruské rulety?

Milan Doupovec

Hana Demeterová

 

P.S. Údajný (dle FSB) sebevrah z Domodědova byl jmenovcem jiného (už tehdy po návštěvě Česka zavražděného našeho přítele advokáta a novináře) Mogameda Jevlojeva. Čekistický pozdrav do Čech?

http://www.helpaman.org/cz/category/lidska-prava/kavkaz/vrazda-mogameda-jevlojeva/

Ve dnech, kdy doslo k vybuchu na letisti, posadili do ekstradicni veznice na Slovensku Inguse Aslana Jandieva, pochazejiciho z vesnice Dacnoe. Generalni prokuratura RF ho obvinila z ucasti na nekolika trestnych cinech – vybuchy v hernach a dalsi. Priblizne za dva tydny zaznela jmena dalsich obvinenych z teroristickeho cinu v Domodedovo. Mezi nimi dva bratri JANDIEVOVE – obema dali dozivotni tresty. Za dva roky se pak objevil podivny svedek: “Ani my jsme uplne nerozumeli tomu, proc prave v Domodedovo, v cem je pes zakopany. Kdyz uz hodne lidi, tak se da prece lehko zajit do Mcdonalds”, – rika Ibragim Torzhoev. Tomu dali 3 roky v kolonii mirneho rezimu. Pokud ho nezabili, uz beha po svobode. Jsou snad pochybnosti o  spolupraci s tajnymi sluzbami?

https://www.youtube.com/watch?v=e-2ZKMdbSsM

http://www.mehkkhel.com/rukovodstvo-ingushetii-platilo-1-mln-d/

https://flb.ru/info/54963.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/571866/porotkyne-tvare-ma-7-let-po-atentatu-v-moskve-v-tele-kus-kovu.html

Двое заключенных чеченцев в Словакии, Зyзанна Фиалова и взрыв в Домодедово (что с чем взаимосвязано)

25 апреля 2011 года

В начале ноября 2010 в Братиславе состоялся Среднеевропейский форум. В рамках этого форума на панели 3 произошла дисскуссия под названием «Площадь несогласия». Гостями панели были двое из 8 героев, которые в августе 1968 на Красной площади протестовали против оккупации Чехословакии – Виктор Файнберг и Наталья Горбаневская, далее словацко – швейцарская поэтесса Ирина Брежна, министр по правам человека – активист и музыкант Михаэл Коцаб и словацкая актриса Зyзана Фиалова, известная по фильмам «Бабье лето » и «Я обслуживал английского короля». Зyзана Фиалова взялась зачитать стихотворение Натальи Горбаневской «Площадь несогласия» про пять минут демонстрации на Красной площади 25 августа 1968 года.

После    стихотворения    дали    слово    Михаэлy    Коцабу,   его    выступление    также    было эмоциональным, но далеким от поэзии. Жестко критиковал постоянные нарушениея прав человека в современной Росии, и режим Кадырова в Чечне назвал геноцидным. Говорил долго, пока ему Ирена Брежна внятно не намекнула, что нужно дать время другому гостю.

Этим гостем оказался Виктор Файнберг – тот, которому во время демонстрации на Красной площади выбили 4 зуба, и потом посадили на 5 лет в психушку, когда ему суд подтвердил диагноз «шизофрения с пароноидальным синдромом, проявляющимся политическим резиденством». На собственной шкуре пережил «следовательские методы», которыми пытали политически неподдающихся и неудобных. После освобождения в 1974 уехал из СССР, с 1978 живет во Франции. В 1995 году ему удалось вернуться в Россию, и сразу направился в кровоточащую рану на теле РФ – Чечню, которую русские тогда бомбили. Он является одним из тех, кто собственными глазами видел, что в Чечне творится. Видел также такие «мелочи», как отправленные из Москвы грузовики забиты фундаменталистской исламской литературой. Деятельность российской спецслужбы – ФСБ с целью подготовить себе на Кавказе врага была очень пунктуальной. На самом деле двух спецслужб – включая ГРУ. Для нее, по многим достоверным источникам работал и ….. предположительный антироссийский борец за независимую Чечню Шамиль Басаев. Так он своей «революционной» деятельностью чеченскому делу сильно вредил. Имя Басаев в Чехии известно прежде всего из новостей про теракты, у него были друзья также в одной чешской организации, которая тогда официально представлялась как оказывающая гуманитарную помощь на Северном Кавказе. Но после возвращения Файнберга во Францию его усилия показать реальную ситуацию наткнулись на стену молчания журналистов и политиков демократической Франции.

Поэтому никто даже не удивился, когда на форуме в Братиславе в 2010 году продолжает ту же тему Михаэлa Коцабa, говорит про свой опыт из прошлого и сегодня. Говорит как ему прямо сегодня во время его пребывания в Братиславе звонили из России , что был жестко избит журналист Олег Кашин. Дальше рассказывает про свое вчерашнее обращение вместе с Натальей к премьеру Радичевой по поводу двоих чеченцев, в прошлом участников сопротивления против российской федеральных сил. Они в заключении без суда и следствия в Словакии уже 5-й год после того, как безрезультатно просили убежища, и их депортация уже должна была состояться обратно в Россию с ее длящимся «сталинским» террором в Чечне – таким образом, они выдаются на мучительную смерть.

И так как актриса Зyзана Фиалова участвовала в мероприятии, в ходе выступления и также узнала про двух чеченцев, заключенных в тюрьмe в Словакии, про которых по всей видимости до сих пор не слышала, и если даже да, то только то, что про них писали в словацких газетах: что дело в двух бандитах, выдачу которых просит Россия.

Одному из них было 17, другому 11, когда началась чеченская война. Спустя несколько лет считали само собой разумеющимся, что они также воевали за Чечню против русских. Война на них оставила отпечаток – один из них остался без глаза, другой с язвой желудка, оба – с тяжело покалеченной психикой.

Позже решили сбежать, и тогда русские обвинили их в убийстве двух своих солдат. В 2006 году у них получилось пересечь украинско-словацкую границу. Когда их в Словакии задержали, спустя короткое время заключили в тюрьму. Не осудили, но они так несколько лет и не вышли из тюрьмы. Они старались убедить, что в случае выдачи в Россию им угрожает смерть. Но напрасно. Не убежденным остался даже Евросуд, не говоря уже о словацких чиновниках, которых убедили русские чиновники, что чеченцам никаких политически несправедливых процессов не угрожает, и на смертную казнь в России наложен мораторий. В сентябре 2010 словацкие и российские чиновники уже обговаривали подробности их выдачи.

Российское шампанское на Лубянке должно было по случаю течь рекой.

Когда в ноябре 2010 появились в Братиславе люди из соседней страны – из Чехии, которые были шокированы ситуацией и решились что-либо сделать для этих двоих чеченцев, на них все смотрели с усмешкой: Европейский суд по правам человека уже все решил, жалобу от словацкого адвоката чеченцев против Словакии даже не принял, просто согласился со словацкими судами что можно их выдать, потому что российская сторона гарантирует, что их никто пытать не будет. Так же как и остальные -  их сторонники – активисты по правам человека из других стран. Только бессильно пожимали плечами. Этих двоих молодых чеченцев просто списали. И надо стараться помочь хоть другим, у которых есть еще шанс. Один из тех, кто старались чтоб выдача не состоялась, был именно Михаэл Коцаб. Слово по этой теме также взял Виктор Файнберг.

И при этом присутствовала Зyзана Фиалова.

И так, когда 12 ноября 2010г. Хана Деметерова из Праги факсом отправляла новyю жалобy в ЕСПЧ, которая кроме всего указывала и на плохую защиту словацким адвокатом, который раньше в Страсбург даже не предьявил все доказательства в пользу обвиняемых, которые ему были переданы, много людей из обоих стран это считало актом отчаяния. Но потом пришел Шок. Европейский суд вообще не должен был второй раз рассматривать дело, которое уже один раз решал. Но – рассмотрел. Беспрецедентно поменял свое собственное решение – выдачу чеченцев в Россию 15 ноября 2010г. предварительно запретил. Суд принял во внимание описанные в доказательствах случаи, когда те, которые поверили в свою безопасность и вернулись в  Россию -  исчезли. Или про них известно, куда их посадили и пытают.

Этот шок для российской стороны был возможно так же велик, как сама Россия.

Словацкая пресса начала публиковать подробности про уже не на столько розовую жизнь обвиняемых чеченцев, включая тех, которых в России пока не обвинили, и сомнения про их виновность.

Империя обиделась.

…24 января 2011 в московском аэропорту «Домодедово» люди переживали ад. Многие его не пережили. Убиты были также иностранцы. И между ранеными также словацкая актриса Зyзана Фиалова.

Кто совершил теракт знают только те, кто его подготовил. Миру хаотично сообщалось несколько версий, наконец-то «игра в бутылочку» показала на выходца из Кавказа. И российское посольство в Братиславе сразу посредством словацких СМИ заявляло: Вы это видите?! Видите это?! Мы вас просим выдать бандюков из Кавказа. Вы не хотите – а они? Смотрите, что они делают. Например, вашей популярной актрисе, которая только случайно шла за багажом, СЛУЧАЙНО именно в момент взрыва! (И СЛУЧАЙНО это была она, которая была в того, когда этот Файнберг с Коцабом лоббировали этих двоих!)

Впечатлило ли это словаков?  Боюсь, что многих – да.

И тут русским даже не нужно знать подробностей артистической карьеры Зyзанны Фиаловoй, например то, что когда 3 года тому назад в Cловацком национальном театре ставили «Трех сестер» Чехова, Роман Полак и Мартин Порубяк перенесли действия в постановке на Кавказ, который оккупируют российские солдаты. Но не удивило бы нас, даже если бы русские об этом знали. А медийный интерес к  самой Зyзанне Фиаловoй в больнице? Мэр Москвы, министр здравоохранения, десятки видеокамер…

Что на самом деле было случайностью – что ее ранило, или что выжила? Есть у нас такая пословицa, что случайность – это свинья. Но если она с сoбой забирает человеческие жизни – то это очень большая свинья.

В 2010 г. через московский аэропорт «Домодедово» прошло 22 миллиона 253 тысяч 529 пассажиров. Какая вероятность, что СЛУЧАЙНО в нескольких метрах от места фатального взрыва окажется словацкая актриса?

Это случайность или заведомо запущенная русская рулетка?

Милан Доуповец

Хана Деметерова

P.S.   http://www.gcourts.ru/case/28259117    (Домодедово – приговор)

Фиалова Зузана – закрытая черепно-мозговая травма: сотрясение головного мозга, рваная рана правой ушной раковины, слепые осколочные ранения правой половины грудной клетки по передней подмышечной линии в 4 межреберье (с наличием на уровне 7 ребра инородного тела металлической плотности диаметром 6 мм), средней трети правого бедра по наружной поверхности, средней (нижней) трети левой голени, повреждение внутренней боковой связки правого коленного сустава – причинили средней тяжести вред здоровью…

Предполагаемый (по данным ФСБ) самоубийца из Домодедово был полным тезкой другого (уже тогда убитого после визита в Чехию нашего друга), адвоката и журналиста Магомеда Евлоева. Привет от чекистов в Чехию?

https://www.kommersant.ru/doc/833947

В это время, когда произошел взрыв в аэропорту, в Словакии посадили в экстрадисионную тюрьму Аслана Яндиева, жителя села Дачное.  Ген. прокуратура РФ его обвинила по нескольким терактам – взрывы залов игровых автоматов и других. Спустя где то две недели, прозвучали имена других задержанных – обвиняемых по терактy в Домодедово. Среди них двое братьев ЯНДИЕВЫХ, оба получили пожизненные сроки заключения.

Через два года появляется новый странный свидетель: «И даже мы где-то не понимали, почему именно Домодедово, в чем фишка. Опять же, если скопление людей, то даже можно просто в Макдональдс зайти», — говорит Ибрагим Торжхоев. Oн позже получил 3 года заключения в коллонии обшего режима. Если не убили, то уже гуляет на свободе. Про сотрудничество со спеццлужбами сомнение естъ?

https://www.youtube.com/watch?v=e-2ZKMdbSsM

 

http://www.mehkkhel.com/rukovodstvo-ingushetii-platilo-1-mln-d/

Руководство Ингушетии платило 1 млн. $ Доку Умарову за стабильность в республике (ВИДЕО) 

Террорист – смертник, подготовленный  для  крупного  теракта, решил  добровольно сдаться властям

Смотреть ВИДЕО здесь 1.tv.ru

Выйти из сумрака — на этой неделе на Северном Кавказе в ходе спеопераций разгромлены три базы боевиков и 10 схронов с боеприпасами, продуктами и фальшивыми паспортами. И сейчас эксперты говорят о снижении активности бандитов как результате и силовых спецопераций, и финансовых. Ведь разрушаются не только бандитские гнезда — перекрываются и каналы, по которым боевики получают деньги и на теракты, и на поездки своих эмиссаров, которые промывают молодежи мозги, прикрываясь знаменем ислама.

«На самом деле у меня была мечта, чтобы стать тем, кто погиб, мучеником за веру. В то время, если бы мне сказали — надо сделать, я бы был готов. Но по милости Всевышнего я понял что, почем и как. Если бы я не понял, то меня бы не было», — сказал Ибрагим Торжхоев.

Представить то, что этот молодой человек не так давно готов был подорвать себя среди людей, очень сложно. Беседа происходит в одном из московских кафе, и он ничем не выделяется среди остальных посетителей. Но тем ужаснее его рассказ о том, как готовятся такие теракты.

Хорошо заметно, что во время интервью на теле Ибрагима (так он представился) не было никаких взрывных устройств. Хотя с так называемым «поясом смертника» он знаком не понаслышке. Он был в одной банде с Магомедом Евлоевым. Евлоев подорвал себя в аэропорту «Домодедово» в январе 2011-го. Тогда погибло 37 человек, больше двухсот было ранено.

«Я видел того, кто был в Домодедово, кто взорвался — Магомед Евлоев. И вот до того времени мы вместе находились, вместе жили. Просто в один день он побрился, оделся, попрощался. Все попрощались, фотографировались с ним. Знали, что уходит, что уходит делать подрыв», — вспоминает Ибрагим Торжхоев.

На этой фотографии Евлоев уже без бороды, которая могла бы в Москве привлечь к нему внимание. Оставшиеся в лесу в Ингушетии, по словам собеседника, потом обсуждали, почему Евлоеву приказали взорваться именно в аэропорту.

«И даже мы где-то не понимали, почему именно Домодедово, в чем фишка. Опять же, если скопление людей, то даже можно просто в Макдональдс зайти», — говорит Ибрагим Торжхоев.

Вслед за Евлоевым должен был идти еще один террорист, пояс смертника для которого уже подготовили. По словам Ибрагима, было 2 пояса по 7 килограмм. Один из них взял Евлоев, чтобы совершить теракт в аэропорту «Домодедово». Ибрагим также добавил, что пояса эти делал сам Умаров, поскольку он «отличный подрывник», «считается лучшим подрывником».

Доку Умаров — главарь бандитов, организатор взрывов и идейный вдохновитель террористов-самоубийц. Именно для него и подыскивали таких, как Ибрагим. Предварительно обработанных и накачанных ненавистью к врагам, как они считали, чистого ислама.

Съемочная группа нашла мать Ибрагима. Милихан Торжхоева живет в Армавире. По ее словам, она не видела сына больше двух лет. После того, как он уехал учиться в Москву и пропал. Как она рассказала, сын звонил ей каждый день. Последний звонок был 18 октября 2010-го. В это время Ибрагим был уже в горах Ингушетии, куда уехал, бросив институт, из Москвы с новым другом. Тот вызвался переправить его в горы.

— Он до отряда тебя сопровождал?

«Да. Он сам, этот человек в конце концов со мной поднялся. Это – Яндиев», — рассказывает Ибрагим Торжхоев.

Ныне осужденный Ислам Яндиев переправлял в банду не только Ибрагима. Он также курировал и Магомеда Евлоева. Вот почему есть все основания предполагать, что Ибрагим должен был стать дублером смертника, взорвавшегося в Домодедове.

Мать Ибрагима показывает его фотографии: с любимой учительницей в детстве, а это он устроился в клинику, где подрабатывал во время учебы в институте помощником стоматолога, а это уже в Москве. За несколько недель до того, как ушел в горы в Ингушетии и примкнул к банде Умарова.

«Порядочный, заинтересованный в своей учебе. И вдруг у него переворот такой. Чего доказать он хотел? И кому доказывать? Кому?! Религиозные чувства разве так делаются? Что, в лесу учат религиозным чувствам?! Может, под какое-то влияние попал? Не знаю», — говорит Милихан Торжхоева.

То, как попал под влияние и из студента, склонного к загулам, как выражается сам Ибрагим, меньше чем за год превратился в религиозного фанатика, он не скрывает. Вначале, кто-то подсказал посмотреть в Интернете лекции радикального проповедника Саида Бурятского, ныне уничтоженного спецслужбами во время одного из боестолкновений. Затем как бы случайное знакомство в одной из московских мечетей с молодыми людьми. И внушение мысли о самопожертвовании ради религии.

«Это секундное дело. Человек не испытывает каких-то болей. Его разрывает и он умирает. Секунда — и он умрет. И вот он считает, что пользу принесет», — говорит Ибрагим Торжхоев.

А дальше, также как бы случайно, знакомство с проводником в горы. И потенциальная живая бомба уже готова. Последний штрих в этой психологической вербовке — подарок пришедшему в банду новичку от самого главаря.

«Мне досталось лучшее оружие. Тогда Умарову прислали винтовку М-15. И Умаров свой автомат отдал мне. Мне многие говорили: тебе повезло, просто так такой автомат никому не дают», — вспоминает Ибрагим Торжхоев.

И вот уже 19-летний молодой человек готов на всё. Ибрагим даже изменился внешне. Сегодня Ибрагим говорит, что не стал смертником, так как начал понимать — проповеди радикалов в Интернете ничего общего с настоящей религией не имеют. А банды в лесу занимаются обычным рэкетом, обкладывая данью всех: от предпринимателей до чиновников, и суммы порой колоссальные.

«Так называемый Челиев, чиновник ингушский, в месяц дает миллион долларов, миллион долларов боевикам для того, чтоб на него не нападали. Просто получилось так, что я находился в блиндаже Супьяна. И был разговор между Умаровым и Супьяном. И он сказал Супьяну, чтобы на него не было нападений, потому он миллион долларов платит», — рассказал Ибрагим Торжхоев.

Съемка встречи двух якобы крупных банд. Человек в белом камуфляже — Ибрагим. На самом деле, по его словам, съемка — это видеоотчет для спонсоров за границей.

«Это просто съемка была для тех, кто в Европе сидит. Вот мы есть, вот нас столько — в плане таком была постановка. Это — одна база, это никакая не встреча», — рассказал Ибрагим Торжхоев.

При этом, по словам Ибрагима, рядовым боевикам денег не достается.

«Я немного начал задумываться, для кого это выгодно? Там большие деньги крутятся. И в основе не знаешь, куда они деваются. Просто есть там искренние пацаны, молодые парни, которые из-за незнания религии попали туда. Они не понимают, что у самой верхушки цели другие», — говорит Ибрагим Торжхоев.

Все это время Ибрагим Торжхоев находился в международном розыске по делу о взрыве в аэропорту «Домодедово». Сразу после общения он написал явку с повинной.

Источник: 1.tv.ru

https://www.kp.by/daily/26090/2990697/

https://www.newstube.ru/media/razyskivaetsya-chlen-bandpodpolya-na-severnom-kavkaze-ibragim-torshhoev

https://flb.ru/info/54963.html

 

 

Explosion in Domodedovo, January 2011

Two Chechens Prisoned in Slovakia, Zuzana Fialova and an Explosion in Domodedovo

(or What More Related to)

In the beginning of November 2010, The Central European Forum took place in Bratislava. Within the frame of the meeting a discussion called  “The Disagreement Square“ was held on the panel number three. Victor Fainberg and Natalia Gorganevskaia – two of  The Magnificent Eight who participated on Red Square protests  against the occupation of  Czechoslovakia  in August 1968 – were invited as well as a Slovak-Swiss poet Irena Brezhna, a Czech activist and musician Michael Kocab and a Slovak actress Zuzana Fialova famous for films Autumn Spring and I Server The King of England. Zuzana Fialova started  reciting a poem by Natalia Gorbanevskaia  “The Disagreement Square“ in Slovak translation related to a five minutes demonstration on Red Square on 25th August  in 1968.

         After the poetry Michael Kocab was asked to continue by his speech not so emotinal as the reciting  before.  He strongly criticized endless braking the human rights in contemporary Russia and described Kadyrov´s regime in Chechnya as genocidal. As he had been speaking for a long time Irena Brezhna had to point out it was time to be continued by another speaker.

         The next one was Victor Fainberg – the man who was beaten during the demonstration on Red Square so that he lost three teeth there and was arested in a psychiatric for three years after the court had prescribed him a diagnosis  “paranoid syndrom schizophrenia affecting in political dissident“. He has got his firsthand experience with examining methods aplicated on such politically unadaptive and uncomfortable elements. After having been released he immediately left The Soviet Union in 1974. Since 1978 he has been living in France. The year 1995 brought his successfull comeback to Russia, but soon after the return he left for a bleeding wound on the body of The Russian Federation – Chechnya  beeing bombed by the Russian army those days. He saw there such details as lorries fully loaded with fundamentalistic  muslim publications dispatched out of Moscow. Activities of the Russian secret service FSB in order to prepare their enemies in Caucasus were very consistent. Two secret services in fact, including the military one – GRU which according to credible sources should have been served also by Shamil Basaev who supposed to be an anti-Russian fighter for  the autonomy of Chechnya. However his rebellious activities negatively affected the Chechen res communes… In Czech Republic, the name Basaev is well known mostly from news refering to assassinations and terroristic  actions. His companions operated even in a Czech organisation oficially representing humanitarian aid for Caucasus. But after Fainberg´s comeback to France all the efforts to highlight the state of affairs were broken by deathly hush of both journalists and democratic French politicians.

         In these circumstances there is no surprise Michael Kocab was followed by such a speaker on the Bratislava forum  in 2010. He told about his experience in the past and at present.  He told he had been called from Russia just that day durign his stay in Bratislava to be informed  that Oleg Kashin, the reporter, had been brutally beaten. He told about his and Natalia´s apellation to the Prime Minister Radicova the day before refering to two Chechen former protesters against the Russian federal army. They have been prisoned without any trial and inquired for five years in Slovakia. They applied for assylum there without any success and should have been deported back to Russia held by the present Stalin terror. In short – they should have been put to torturous death.

         That is why the following situation could have occured: Zuzana Fialova, the actress impressing the audience with her artistic reciting the poem currently recieved information about two Chechens beeing prisoned in Slovakia. She had not heard anything about that before or if she had, then just the way presented by the Slovak press: two robbers and terrorists who have been wanted by Russia.

         One of them was 17, the second one 11 years old when the Chechen war started. Several years later they found it ordinary to fight for Chechnya against Russians therefore they did so themselves. They have been  influenced by the war – one of them missing his eye, the second suffering from gastric ulcers, both with serious affects on their mental health. Later after the decision to escape  they were occused of  murdering  two Russian soldiers. In 2006 they successfully crossed the border between Ukraine and Slovakia. Soon after having been caught  in Slovakia they were put to prison. Although they have not been sentenced yet, they have not left the prison for several years either. They tried to persuade the others there probably will be a serious risk of death in case of their repatriation. No good! Even The European Court of  Human rights stayed unconvinced, the more Slovak office-holders who had been told by their Russian colleagues there was no risk of any unjust political trials against the Chechens. Anyway, there is a capital    punishment  moratorium in Russia, isn´t there? In Sepbember 2010 some detailed agreements already occurred between both the Slovak and the Russian authorities tending to their issuance. Russia celebrated!

         In November 2010, some people from neighbouring Czech Republic decided to do something for those two Chechens, however they might have been considered to be ridiculous by the others refering to the fact The European Court of Human Rights refused to accept the Slovak solicitor´s accusation in case of two Chechens against Slovakia. Could not  they see it had been finally adjudged? Even the European judgement confirmed previous Slovak verdicts supporting their repatriation, because the Russian side had declared no torture could affect neither on  them nor on their followers – human rights activists from any other country. They were just powerless and confused finding out those two Chechen young men had been written off finally. The only way is to try to help the others who still have got some chance.  Michael Kocab was one of those who  refused their repatriation as well as Victor Fainberg expanding the same topic by his speach on Bratislava forum.

         Zuzana Fialova was there too, on the same place at the same moment.

         And so it happened that a new complaint was faxed by Hana Demeterova from Prague to The European Court of Human Rights on 12th November 2010 pointing out – among others – the Slovak solicitor´s defence was wrong. He  did not even present all the evidence which the defendets could benefit from, allthough he had recieved such a material. Many people on both the sides considered it to be no more than just a desperate atempt. But then a shock came. A shock in capital letters. The European court had no duty to solve the same problem it had already solved before. Nevertheless it did so! The court changed its own previous verdict without any precedent. On 15th November  it was forbidden to issue the two Chechens to Russia preliminary. The reason was the court regarded on cases described in the evidence: people who had believed they were in safety, so that they returned to Russia in the past disappeared soon after their comebacks. Or there may be some information about them somewhere… where they are prisoned and tortured.

         The shock on the Russian side might have been as enormous as Russia itself.

          Slovak press started to publish detailed information about Chechenians´ lives in realistic colours, wheter they have or have not been accused in Russia, as well as doubts about the quilt of them.

The imperium bridled up.

On 24th January people at the Moscow airport Domodedovo experienced the hell on earth. Many of them did not survive. Among the killed  there were also foreigners, the Slovak actress Zuzana Fialova was one of the injured ones. Names of assassins are clear just for those who had arranged the assassination. Several versions were chaotically presented to the world, finally the bottle pointed to a native  Caucasian. The Russian Embasy in Bratislava immediately  warned in the Slovak press: can you see it? Can you? We ask you to issue the criminals from Caucasus for their repatriation. You don´t want to do that – and them? Look what they can do! Look what has happened for instance to your popular actress going to pick up her luggage BY  ACCIDENT just at the moment of the explosion!!! (BY ACCIDENT it was her who was on the bad place just at the bad moment when Fainberg and Kocab lobbied for those two!)

         Did it work in Slovakia?

          I am afraid for many people it did. The Russians even needn´t know Zuzana Fialova´s life´s career in details, e.g. in fact three  years ago preparing the play Three Sisters in Slovak National Theatre Roman Polak and Martin Porubiak situated their play to Caucasus occupied by Russian army at the moment. But I would not be surprised, if Russians had known about it. And how about the media intrest in continuing Fialova´s life story in the hospital? Mayor of Moscow, Minister of Helth, scores of cameras…

         Actually, what was the accident – was it the fact she has been injured or the fact she has survived? When joking in our country we use to call such an accident “an asshole“. But in case it takes human lives away it must be an extreemly big one.

http://www.domodedovo.ru/ru/main/news/press_rel/?ID=2978

During  2010 the Moscow airport Domodedovo transported 22 253 529 passengers.

What is the probability a Slovak actress will find herself just several metres appart from the place of a tragical explosion BY ACCIDENT?

Was it really just an accident, or a deliberately running Russian roulette?

 

Milan Doupovec

Hana Demeterova

 

P.S.

The name of announced (by FSB) suicide bomber from Domodedovo was Magomed Yevloyev.

Another Magomed Yevloyev was our friend, lawyer and journalist, murdered while detained by the police in 2008 (shortly after our common project in Czechia). Chekist´s greeting to Czechia?

At the time of explosion at the airport, Aslan Yandiyev – resident of Ingush village Dachnoe, was detained in the prison in Slovakia. The Prosecutor General’s Office of the Russian Federation accused him of several terrorist attacks – explosions of gambling halls and others. About two weeks later, the names of other detainees accused of terrorist attack in Domodedovo were announced. Among them, two YANDIEV´S brothers, both of them were given a life sentence.

Two years later, new strange witness appears: “We had no idea, why just Domodedovo, why such trick. If a crowd of people is necessary, you can simply go to McDonald’s, “said Ibrahim Torzhkhoev, announced (by FSB) as “fighter from mountains”. Later, he was sentenced to 3 year’s  imprisonment in the colony of general regime. If he was not killed, then he is already free. Some doubts about the cooperation with secret services?

https://www.youtube.com/watch?v=e-2ZKMdbSsM

http://www.mehkkhel.com/rukovodstvo-ingushetii-platilo-1-mln-d/

https://flb.ru/info/54963.html

·

http://www.nytimes.com/2010/06/04/world/europe/04impunity.html?mcubz=0

 

Russia Turns a Deaf Ear as Killing Cries for Justice

By ELLEN BARRY

JUNE 3, 2010

 

photo

In court, Yakhya Yevloyev cited evidence not collected in his son’s death.

James Hill for The New York Times

 

MAGAS, Russia — Only one spectator showed up for the final hearing in the killing of Magomed Yevloyev. He was a broad-beamed, ruddy-faced man in a carefully pressed black suit, and once in the courtroom he removed his tall fur hat, set it on the bench beside him and waited for a chance to speak.

Sunlight streamed in the window, bouncing off the white walls, but the old man had brought a heaviness with him into the room. When the time came, Yakhya Yevloyev stood and recited a litany of evidence not gathered — witnesses not interviewed, threads left dangling — that might have led to a murder conviction in his son’s death.

The room went silent out of respect for the man’s loss, and for a moment it seemed as if the process could rewind 18 months to the beginning, when his son, an opposition leader in the southern republic of Ingushetia, was hustled into a police car and shot through the head at point-blank range.

Back then, in August 2008, it was a crime so outrageous that it seemed to demand action. Magomed Yevloyev was openly feuding with the region’s leader, Murat M. Zyazikov, when the two men happened to board the same flight from Moscow. Barely half an hour after the police escorted Mr. Yevloyev, 36, off the plane, he was dropped off at a hospital with an execution-style wound.

Death is often murky in the violent borderland of the Russian north Caucasus, but this one seemed different. Protests broke out in Ingushetia, and Western leaders pressed Moscow to punish those responsible. Even the Kremlin appeared to feel the political pressure: within two months, President Dmitri A. Medvedev removed both Mr. Zyazikov and his interior minister.

Almost two years later, the case serves as a lesson in how the legal process can be strangled. In Russia, the prosecutor has long served as the guard dog of the powerful. Peter the Great envisioned the office as “the czar’s eye,” and Stalin forged it into a brutal instrument of control.

Though post-Soviet reforms pared away that power, prosecutors still come under direct political pressure and rarely turn their scrutiny upward. In this case, federal investigators reporting to Moscow took over and blocked any inquiry that could have pointed to senior officials.

Yakhya urged investigators to pursue the case as a murder, but an examination of the legal records shows that possibility was not explored. Instead, the state opened a case of negligent homicide, a mild charge used in medical malpractice cases, and prosecutors requested a sentence of two years. By comparison, defendants can receive five-year sentences for distributing pirated software.

The official explanation of what happened took shape an hour and five minutes after Magomed Yevloyev died on a hospital bed. His death, investigators wrote, resulted from a bizarre accident.

‘Point Blank’

When Magomed Yevloyev arrived at the hospital that day, he was in a so-called deep coma — unresponsive to touch, sound or light — and a doctor measured his blood pressure at zero. A coroner pronounced him dead at 2:55 p.m., describing the gunshot wound to his head, canting slightly upward through his right parietal lobe, as “point blank.”

 

photo

Magomed Yevloyev

Sergey Mikheev/Agence France-Presse — Getty Images

 

At 4 p.m., an investigator in the regional prosecutor’s office opened a negligent homicide case, stating that Mr. Yevloyev was being transported for questioning in a bombing case when he tried to wrestle a Kalashnikov rifle from the officer to his right. The investigator had not spoken to the three officers who were in the car — he had just read statements provided by the Ingush Interior Ministry — and his explanation raised more questions than it answered.

“Measures were taken to suppress that attempt,” he wrote, “during the course of which Mr. Yevloyev received a gunshot wound from an accidental shot from a police weapon.”

This story was fleshed out over the next two weeks, but there were problems with it. The suspect, Ibragim D. Yevloyev (he shared a common surname with the victim, but they were not relatives), was not an officer who would normally transport a witness, but a guard for Ingushetia’s interior minister, who was at the airport to greet the president. And beginning with his first interview, at 4:25 p.m. that day, he was at a loss to explain how the accident had happened.

At a crime-scene re-enactment 13 days later, the suspect told forensic experts from the prosecutor’s office that he had not pulled the trigger. He said he had been aiming a 9-millimeter Stechkin pistol out of a window to his left, anticipating an attack by armed supporters of Magomed Yevloyev. When he wheeled around toward the two men grappling over the Kalashnikov, he said, Mr. Yevloyev reared back and hit the Stechkin, causing it to fire.

If investigators checked for Mr. Yevloyev’s fingerprints on the Kalashnikov, they never presented any evidence of it. And if Mr. Yevloyev reared his head back and hit the gun, it is not clear how the bullet hit him on the flat side of the head, an inch above his left ear. But a transcript of the crime-scene re-enactment shows the forensic experts did not press the matter:

Specialist Osenchugova: “Could your gun have possibly touched the head of the victim when you made that sudden turn?”

Ibragim Yevloyev: “The gun shot when I turned because of the fight. I can’t show exactly how it happened, it happened very quickly.”

Specialist Osenchugova: “Do you remember if the victim’s head, perhaps, leaned toward a headrest, or, maybe, bowed down?”

Ibragim Yevloyev: “I can’t explain the details.”

“Later,” the transcript reads, “the suspect was asked to show with a laser pointer the trajectory of the gunshot. The suspect refused to do it, saying that for him the difference between a laser pointer and a real gun was fundamental.”

At that point, the prosecution experts took the laser and re-enacted the gunshot themselves. The investigator asked if anyone had questions, but no one did. Asked whether the officer’s account was plausible, Specialist Osenchugova said she considered it “possible not to rule out this mechanism of injury.”

And with that, the re-enactment was over.

A Political Enemy

Yakhya Yevloyev, 67, did not expect prosecutors to represent his interests. Under Russian law, victims hire their own counsel to cross-examine witnesses and testify in court. This gives them a formal voice, but not an equal one. In this case, Yakhya and his lawyers were alone in arguing that his son had been murdered.

There was no shortage of evidence that Magomed Yevloyev was viewed as a political enemy. After several years as a bare-knuckled assistant prosecutor — he left the job after he was accused of participating in a prisoner’s murder — Mr. Yevloyev founded the Web site Ingushetiya.ru, which criticized Mr. Zyazikov and rallied its readers to protest. After filing criminal cases against the site on extremism charges, prosecutors in June 2008 won a decision to close it. The site’s top editor applied for political asylum in France.

During the flight to Ingushetia from Moscow, Mr. Yevloyev and Mr. Zyazikov had found themselves in close quarters for the first time in years. A few weeks later, Mr. Zyazikov told a reporter from Ren TV, a Russian television channel, that he did not even know that Mr. Yevloyev was on the plane with him that day and had no idea who killed him. But Yakhya’s lawyers said their history raised the question of whether the men had a confrontation, and whether the president made the call that set the detention in motion.

Yakhya’s team also had a stroke of luck: a police investigator came forward to say he had been ordered to falsify testimony. Jambulat K. Shankhoyev had authorized police officers to bring Magomed in for questioning that day — but, Mr. Shankhoyev acknowledged, he later discovered that he had been asked to do so after Mr. Yevloyev was already in the police car. “I understood I had been set up,” the investigator wrote in a statement to Ingushetia’s president and prosecutor. When the investigator confronted his superiors about this, he wrote, he was told to keep quiet.

Nevertheless, investigators rejected motions filed by Yakhya’s lawyers one after another. They offered circular logic: If the preliminary investigation pointed to an accident, what legal basis was there for gathering evidence for a murder case?

So there would be no deposition of Mr. Zyazikov, or of passengers on the airplane who might have seen the two men interact, or of Mr. Shankhoyev, the investigator charging a cover-up. Police phone records would not be subpoenaed to trace the officers’ conversations with officials before and after the killing. Yakhya’s lawyers would not be allowed to be present during a crime scene re-enactment, leaving them powerless to point out its weaknesses.

Yuri N. Turygin, the regional prosecutor in Ingushetia, said he prayed Magomed Yevloyev would survive the gunshot wound, aware of the turmoil that would result if he died. Yet he suggested that Mr. Yevloyev, with his history of defiance, probably provoked his captors as he was being driven to police headquarters, knowing that some of his supporters were in pursuit.

“In my view, what caused his behavior was his character,” Mr. Turygin said in an interview. “He is a former prosecutor, he enjoyed some authority, and that dictated his behavior. It was probably within the framework of the law, but it was on the edge of an insult. He could humiliate a police officer — he could say, ‘They are running after you, and when they catch up with you, they will show you.’ ”

It was Mr. Turygin’s office that initially opened an investigation into negligent homicide. The case was taken out of his hands a day later, when it was transferred to the federal investigative committee, based in Moscow. In any case, Mr. Turygin said that if Yakhya Yevloyev had a compelling argument that a murder charge should have been pursued, the judges had leeway to send the case back to the prosecutor.

“The court did not consider it convincing and didn’t return the case,” Mr. Turygin said. “It’s the court’s assessment. I cannot criticize the judges’ actions.”

In response to detailed questions from The New York Times, a spokesman for the federal investigative committee wrote that legal analysis of the evidence was “not within the authority of investigative organs,” and suggested that questions be directed to judges.

Magomed S. Daurbekov, the chairman of Ingushetia’s Council of Judges, said the blame should fall on investigators, because judges were constrained by the evidence they compiled. He said the case should have been opened as a murder case and downgraded later if the evidence supported only a lesser charge, a procedure that might have reassured the victims that a full investigation had taken place. (In the United States, prosecutors usually bring the highest charges they believe the evidence will support, and judges, as in Russia, cannot revise them upward.)

In any case, Mr. Daurbekov said, it was out of the judges’ hands.

“It is not possible to say, ‘Why did the investigator do it this way?’ ” he said. “We cannot give our opinions on those matters. All we can say in this conversation is that it is on the conscience of those who investigated the case.”

 

photo

In 2007, Murat Zyazikov, left, appeared with Vladimir V. Putin, then Russia’s president.

Vladimir Rodionov/Itar-Tass

 

A Final Hearing

In December 2009, Ibragim Yevloyev was convicted of negligent homicide and sentenced to two years in a prison colony. Yakhya appealed, and by March, when the case reached the Ingush Supreme Court in Magas, the capital, he was the last person hanging on the result. He stepped out into the hallway, nerves strung tight, when the three justices began deliberating.

He believed in the law. Conservative by nature, he had ordered his firebrand son to give up opposition activities. After his death, unnamed “friends of the deceased” publicly declared a blood feud against 13 officials, but Yakhya said he argued strenuously against it, rejecting a tradition that courses powerfully through the Caucasus. He repeated his answer like a prayer: Let the state punish them.

This was the last chance. In the brilliant light of the Supreme Court, he begged the judges to send the case back to the prosecutors on the basis of its flaws. Indeed the judges had identified a flaw, but it was not one that he expected. As he sat in stunned silence, the judges announced that prosecutors had overcharged Ibragim Yevloyev, and reduced his sentence from two years in a prison camp to two years’ house arrest.

So that was that. When one judge — an acquaintance from his hometown — crossed the room to touch Yakhya on the shoulder, he stalked wordlessly out onto the street and into a waiting car. His dignity seemed trampled.

“What happened here, I couldn’t have foreseen it,” he said later, when the words came. “It was a mockery, not only of me, but of all those who believed in the fulfillment of the law. It was a demonstration that the law can be bent.

“You can do whatever you want,” he said. “Steal, murder, kidnap. Whatever you want.”

The more radical voices in his son’s circle said Yakhya had been foolish to look to the courts for vindication in the first place. Magomed Khazbiyev, 30, one of the opposition leaders waiting at the airport on the day Magomed Yevloyev was killed, glinted with anger on the day of the decision.

“The judicial system in Ingushetia doesn’t exist now, and it never did,” Mr. Khazbiyev said. “Officially, yes, there is some judicial process. But the blood feud — whether or not there is Russian law, whether Russia exists, even if Russia disappears, or the whole outside world disappears — the blood feud in Ingushetia will exist until the last Ingush dies.”

There is no indication that Moscow wanted the case handled differently. Mr. Zyazikov — a retired lieutenant general in the Federal Security Service — works in Moscow now. When he was removed as Ingushetia’s president, he became an adviser to President Medvedev. (He refused, through a spokesman, to answer questions from The New York Times for this article.) His former interior minister has also had a soft landing, and is now working as a senior investigator for the Russian Interior Ministry. Through an intermediary, he also declined to comment.

The policeman, Ibragim Yevloyev, remains under house arrest, though his lawyer says he is still a target in a blood feud, and reluctant to step outside for fear of being shot.

But in the end, none of these men will make the final decision on how to define justice in this incendiary part of Russia. That choice arches into the future — someday falling to Magomed Yevloyev’s impish, dark-haired children, who will eventually have to decide whether to put their faith in the state.

They are still in elementary school, and do not see much of their father’s old allies from the opposition. Their mother hopes to protect them from the politics and violence that swallowed up her husband. As far as they know, their father died in a car accident.

A version of this article appears in print on June 4, 2010, on Page A1 of the New York edition with the headline: A Killing Cries Out for Justice, And Russia Turns a Deaf Ear.

 

https://www.kommersant.ru/doc/833947  (Russian original)

Kommersant – „VLAST“, anylytical weekly newspaper

10.12.2007

Olga Allyonova

It is so big deceit, which cannot be concealed

Chechnya was renowned as the most dangerous region in Russia. It seemes now this renown takes over Ingushetiya. Special operations are carried out, people are kidnapped, journalist are threshed. And „Unified Russia“ is voted. The owner of website „Ingushetia.ru“ Magomed Yevloyev explained specialities concerning voting in Ingushetiya to a „Kommersant“ Special Correspondent  Olga Allyonova.

There is only people´s reluctancy what invokes „Unified Russia“

Your website published after elections that there was only 8% of voters instead of officially announced 98%. Where have you got such data?

Since the very beginning we decided to watch how many people come to vote – we had our observers almost at each election district. Only 12 persons went to the polls in Kantyshevo village, about 150 in Karabulak. There are districts where people didn´t go to the polls at all. In Nazran a local TV station came to film, but there was nothing to film. So policemen asked people to go out of their houses to have at least something to film. According to our calculations there wasn´t even 8% of voters, no more than 6% voted. These elections in Ingushetiya definitely proved to be a flop. It was clear since the very beginning there is nobody interested in peoples opinion. Even one election meeting wasn´t held in Ingushetiya. No candidate spoke with voters in public. People just new, there are some lists, but nobody new who is enlisted in and of what party.

Why people didn´t go to the polls in your opinion?

There are two reasons. First: Sunday is a day for weddings in Ingushetiya. And everybody goes to the market on Sunday. That day markets and shops were closed by authorities to „persuade“ people to go to the polls. But nobody went. A lot of people didn´t go to the polls intentionally, in protest. I know that in Nazran even several „Unified Russia“ billboards were burnt up just as revenge on authorities. There is 160 thousands of voters in Ingushetiya, on 2nd December was announced that everybody is in his election district. But according to official data there is from 10 to 15 percent of voters outside the republic – they are students studying in other cities and men working somewhere else.

You published on your website a specimen declaration for those who didn´t vote. But who´s vote was used in your opinion? Who fills such declarations?

There is a lot of such people already. We prepared this specimen to declare who I am and that I got information, that somebody voted instead of me, that I didn´t go to the polls and I ask to check all data. It is well know that is easily possible to check it up. My law office will help those people.

What do you hope for?

We understand that Ingushetiya prosecution is corrupted and it is not it´s interest to initiate such proceedings. But we are going to turn with these actions to the Council in Strasbourg.

Do you think Ingushetiya inhabitants will not be affraid of sign such declarations?

They will not be affraid. Concerning a perspective to sue the state people are not affraid at all. And there is something to get, they were cheated.

Why authorities declare so high numbers if only few people went to the polls in fact? It could be better to declare just 60%. After all it could not be so blatant.

I think Zyazikov simply wanted to show Putin that he has everything under control and the republic supports Putin and Zyazikov. But he didn´t help in fact, conversely. Ingushetians don´t trust Zyazikov and Putin and Kremlin. Even on 2nd December morning Zyazikov stated in his dialogue for „RIA Novosti“ that according to his information there will go to the polls 98% of inhabitants. How he could know it? And it was found out in the evening that exactly 98% of inhabitants voted. Do you think that something like is possible? The same day Vice President of the Government of Ingushetiya Kostoyev phoned each election comitee to tell them how many votes he needs (Kostoyev was responsible for elections at Zyazikov´s bidding).

How have you found it out?

There is not possible to keep something in secrecy in Ingushetiya – everybody has relatives and acquaintances. I have my people everywhere.

Your webpage states that almost all voters voted for „Yabloko“. Why?

I told already we had our eople at each election district and they asked everybody who went out of the polling station. I told that just 6% of voters voted and about 5% of them voted for „Yabloko“. People remember well that „Yabloko“ is for restoration of „Prigorodnoy“ region to Ingushetiya. But it seems finally that nobody voted for „Yabloko“ and 98% of voters voted for „Unified Russia“, but it can invoke just reluctancy, nothing more.

And what about Chechnya, even 99% voted for „Unified Russia“ there.

Yes, I know that (he laughs). It is so big deceit, which cannot be concealed. It is so striking. People know who authorities string along. Kremlin deceives. And people started to think that Kremlin likes to be cheated, that Putin doesn´t care in fact what´s going on there in these republics. Just to give such impression that everything is OK. I spoke with veteran Sulambek Katiyev recently in Ingushetiya. He  told me: „Even in 1992, when Russian tanks shot at us and forced us out of the „Prigorodnoy“ region, population was not so strongly against Russia as it is now. That time everybody thoughts that Moscow doesn´t know what is doing. But now everybody sees that Moscow doesn´t care what´s going on here. The center doesn´t care at all.“ A lot of people thinks this way.  Zyazikov set people against Moscow during last 5 years due to his incapacity. To deal with it will be possible maybe in next several decades.

 

„Panzers and machine-guns expected people on a square“

 

The media published information before elections that your father asked you to close the website „Ingushetia.ru“. You as the real Caucasian son promised. Do you keep your promises?

About twenty our relatives have told my father: „We have problems because of your son.“ I closed temporarily forum to calm my father down. But I don´t want to close the website. Many of our acquaintances come to my father to persuade him that it is not possible to close the website, despite of pressure, if we give up we disappoint everybody who believed in us.

What about a criminal prosecution what Kuntsevskaya public prosecution instituted against you?

According to my information my criminal prosecution was suspended, because an act constituting the offence wasn´t found out (Yevloyev was accused of incitation to national hate after publishing of information on „Ingushetia.ru“ – „VLAST“). They push me all the time to close the website. First my criminal prosecution was instituted, than our relatives were set against my father, than hunt for me started. I was several times during in Ingushetiya last weeks – at meeting held on 24th November and for elections. But I couldn´t visit neither my father nor my relatives, because at each of our houses a police cars patroled. My acquaintances asked one of these patrols (at my father´s house in Malgobek) what they want. They showed  than warrants of the Federal Security Service (FSB). I visited one family house in Nazran, in one hour that house was encircled, I got out of the house by a secret exit. There was also news staff from „REN TV“.

The meeting held on 24th November in the center of Nazran was in the center of attention. There was not so many people and as I know they were not dangerous at all, but they were broke up by machine-guns shooting. Authorities justified it by that the meeting wasn´t allowed.

This meeting has never been allowed. People who wanted to carry out this meeting were under  strong pressure. Different people visited them to tell: „They phone us from Moscow and ask to hold this meeting after elections.“ Some of them obeyed, but one old man – Mukhmed Gaziyev – disabled person without hands decided to carry out despite. His son was kidnapped in August this year. He tried to give annoucement of this meeting at an office, he had been coming to the office for 15 days. But they had been keeping out of him and locking the door. So he sent it by registered post but it was found out later, that they put it to a drawer. On a day of the meeting he and  others went to the square of Consent. Panzers and machine-guns waited there for them, like at war. They got alarmed of course. So they went to the railway station close to the square. Special units (OMON) than started to beat them and break up. It took about four hours.

They decided to carry out this meeting when 6 years old girl was murdered during a special operation, but girl´s parents didn´t come. Isn´t it strange, what do you think?

Her parents came, but got allarmed and left. But this meeting was dedicated to every kidnapped person. Four Ingushetiya inhabitants disappeared during last months – Ibragim Gazdiyev, Akhmed Kartoyev, Khuseyn Mutsolgov, Magomed Barkinkhoyev. Barkinkhoyev was kidnapped in „Sleptsovskaya“. Than they brought him from Chechnya and passed his burnt bones  on his relatives. They said he burnt off in a car while keeping out of Chechen police.

 

„Are authorities interested in people beeing kidnapped“

 

Was it possible to discover who is behind kidnapping?

We have found out who it could be. That´s true there is a death camp in Urus-Martan. Head of  Urus-Martan department of Internal Affairs (ROVD) is Ramzan Dzamalkhanov. He is Kadyrov´s friend. He and his people have warrants of FSB, the door is always open for them, nobody controls them. During 1993 and 1999 I worked for Ingushetiya prosecution authorities. That time Ramzan Dzamalkhanov had a long beard and was a leader of a gang what kidnapped people.

Are you sure of it?

I was engaged in investigation concerning kidnapping that time and many a time I negotiated with him  and also with other gangsters who lived in Urus-Martan. As far as you remember in 1997 Maskhadov´s people were in Groznyi, they didn´t have anything under control, and vakhabits were in Urus-Martan. So I met Dzamalkhanov. He had several hostages in his cellar and he told me freely: „I have certain people and I want certain money for them.“ I even saw some of them. I recorded this data. By the way the federal search for Salambek Dzamalkhanov (Ramzan´s brother) in the matter of these kidnappings is still valid.

These are serious charges.

Two young Aushev´s were kidnapped and than released at the beginning of autumn. Maksharip, father of kidnapped Magomed Aushev and other relatives carried out their own investigation. They found out that these youngsters were kidnapped by Urus-Martan ROVD and kept in Goyti village in a specially equiped camp. Later on an investigator of comitee of inquiry at Russian Federation Prosecution (what is in charge of this case) was in Goyti with Auschev and discovered this camp. But there is written now: „municipal police station“. Aushevs stated they were detained in a cell and there was written „Mutsolgov was here“ and marked 30 days on the wall. That means that disappeared Mutsolgov, whose relatives are still looking for him, spent there all month.

They took Aushevs to the hills for execution perhaps, but this time there were strong distempers and meetings in Nazran. The reason to come to meeting were just Aushevs for many people. Musa Medov, the Minister of the Interior, phoned Dzamalkhanov to release Aushevs. So Dzamalkhanov´s people handed Aushevs at the nearest Shatoy police station at the head with Ibragim Dadayev. Later this Dadayev told Aushevs family that they were escorted to the hills with „snickers“. „Snickers“  means hand-grenades what people condemmned to death have behung on their bodies. As soon as grenades explode just hash remains what mountain beasts eats away. No tracks left. It was proved by this Medov´s call to Dzamalkhanov that Medov knows him very well. That he knows that Ingushetians were kidnapped by this group. Also turned out that this death squadron is connected with Zyazikov´s group.

How do you know, that Medov phoned Dzamalkhanov?

One Chechen man, a member of this Dzamalkhanov‘ s death squadron said it to me and Aushev. This man came to Ingushetiya repeatedly with this squadron to satisfy Medov´s and Ruslanbek Zyazikov´s (the head of president security) demands for „treatment“ of some person. He is ready to be official witness, if necessary.

Why Ingushetiya authorities need Chechen police to kidnap people?

I suppose of course that Ingushetiya authorities are afraid of Chechens and simply cannot prevent kidnapping. But there is also another version. As far as you remember what happend when president´s uncle Uruskhan Zyazikov was kidnapped. It is assumed that these four kidnapped (three of them they haven´t been found till this time and bones of the fourth – Barkinkhoyev – have been passed on relatives) suspected from kidnapping and decided to investigate them. But they investigated different way than law allows, through Dzamalkhanov, from whose nobody returns alive. I guess it was just revenge. And people started to disapear.

Why Russian bodies responsible for penal proceedings don´t investigate these cases?

Authorities are intersted in kidnaping, in people´s distempers and demonstrations. Than presence of army can be justified. There is an army of twenty thousand in Ingushetiya. Why? Presence of such army means also big flows of money flowing into Ingushetiya. This is the fact why Ingushetiya clerks and soldiers are interested in. This mess it´s an ideal environment to steal. Nobody is going to check flows of money under such conditions. Nobody came even to observe elections, no one foreign observer was here. Everybody is affraid of his personal safety. This is really advantageous, because just under such conditions is possible to inscribe either 99% or 100% in voting papers.

 

 


·

“Občanská pomoc“

Nadace pomoci  uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám

 

Moskva, Dolgorukovskaya 33, b.6

Tel.: (499) 973-54-74 Fax: (495) 251-53-19

E-mail: sgannush@mtu-net.ru

 

č. 478  ze dne  8.5.2010

                                                                      Zmocněnci pro lidská práva v ČR

                                                                      p. Kocábovi

 

Vážený pane Kocábe,

 

jako odpověď na Vaši otázku, jaký osud očekává občana Ruska – etnického Čečence, delší dobu žijícího v Evropě v případě jeho deportace do Ruska, mám tu čest vyjádřit Vám svůj názor.

Všichni Čečenci, vracející se ze zahraničí, se ocitají pod neustálým dohledem mocenských orgánů. To je spojeno s několika faktory:

-         podezření, že navrátilec byl ve skutečnosti v nezákonných ozbrojených bandách,

-         podezření, že byl v emigraci ve spojení s vedoucími činiteli Čečenské republiky Ičkerija nebo podporoval odboj materiálně, nebo má k němu prostě jen kladný vztah,

-         předpoklad, že navrátilec má peníze, které je možné mu vzít, což se také lehce provádí,

-         velmi negativní vztah k těm, kdo neprožil společně s Čečenskem dobu války a obnovování.

Poslední jev není specifickým jen pro Čečensko, ale byl k vidění např. v bývalé Jugoslávii a je možné ho vyjádřit takto: my jsme tu bojovali, trápili se, stavěli, a ty sis seděl v teplém místě a přijel k hotovému.

Navrátilce zvou do služeben FSB a MV, kde je vyslýchají a požadují spolupráci. Často jsou tyto výslechy provázeny krutým bitím, výhrůžkami rodině apod. Věc nekončí jedním výslechem, mohou je vyzývat pravidelně, opakovat bití a vymáhat velké peněžní částky.

Veškeré pokusy začít jakoukoliv činnost: obchod, výrobu nebo něco jiného – je doprovázeno korupčními požadavky úředníků a vymahačstvím ze strany s nimi spojených  zločinců . Jsou známy případy, kdy navrátilci chtějí začít s drobným  podnikáním, půjčí si na to peníze, ale nemohou nic udělat, ani vrátit dluh, kvůli vymáhání a hrozbám. Jsou nuceni znovu opustit Čečensko a pokusit se odjet z Ruska, protože představitelé čečenských zločineckých struktur je nacházejí i za hranicemi Čečenska.

V obzvláště nebezpečné situaci se nacházejí mladí muži, kteří nemají jiného východiska než přijímat nabídku tajných služeb ke spolupráci, a neexistuje pro ně jiná cesta, než jít sloužit na čečenské MV.

Pokud je souhlas ke spolupráci podepsán nebo byl podepsán ještě před odjezdem, mladý člověk je ještě ohroženější ze strany mocenských orgánů, které od něj chtějí, aby udával, a také ze strany nezákonných ozbrojených formací. Jedni i druzí to okamžitě spočítají každému podezřelému z konání proti jejich zájmu.

Ve vedení MV je hodně důstojníků, kteří ve své době byli členy nezákonných ozbrojených složek. Byli amnestováni, přestože jimi spáchané zločiny amnestii nepodléhaly, a teď organizují zločiny v nové oficiální roli. Oni jsou dobře informováni o minulosti obyvatel a vydírají je. Zářným příkladem takového člověka může být Timur Daudov (přezdívka Lord), bývalý druh Šamila Basajeva, dnes – náčelník Šalinského policejního oddělení, který dostal řád Hrdiny Ruska a nejvyšší současný čečenský řád – Achmada Karydova. Jeho spolupracovníci se dopustili mnoha trestných činů, ale přikomandovaní vyšetřovatelé z jiných ruských regionů se ani neodvažují je vyslýchat. To se děje ve věcech  únosů a vražd Natalie Estěmirovové (Memorial, červenec 2009), Zaremy Sadulajevové a jejího muže (Spasme generaci, srpen 2009), zmizení Zaremy Gajsanovové (Dánská rada pro uprchlíky, listopad 2009). V posledním případě došlo ke zmizení během operace, kterou podle vlastního přiznání řídil Kadyrov.

A to jsou uvedeni pouze občanští aktivisté. Víme o velkém množství  případů, kdy se příbuzní obětí bojí zločin vynést na veřejnost ze strachu o další členy rodiny. Proto nechtějí spolupracovat s ochránci lidských práv

ani s vyšetřovacími orgány např. příbuzní Ruslana Albekova, kterého veřejně popravili v noci ze 7. na 8. července 2009. Rizvan Albekov s rodinou dlouho žil ve Stavropolském kraji. Teprve v r.2008 se vrátil do vesnice Achkinču-Borzoi, koupil na kraji vesnice malý domek a nastěhoval se tam s rodinou. Jeho syn Aziz Albekov v r. 2009 zakončil školu. Ráno 7. července Rizvana a Azize odvezli pracovníci Kurčalevského oddělení policie, a v noci Rizvana, zbitého a ve spodním prádle  přivezli do vesnice a na náměstí rozstříleli se slovy: “to se stane každému, kdo bude pomáhat povstalcům”. Je možné, že když se  informace o popravě dostaly na veřejnost, bylo to příčinou vraždy naší spolupracovnice Nataši Estěmirovové. Náčelník Kurčalovského oddělení policie, ještě jeden nedotknutelný, Chamzat Edelgirejev vymohl od příbuzných Albekova písemné potvrzení, že Rizvan zemřel na srdeční  přístup. Aziz, kterého pustili po smrti Nataši, poslal vzkaz, že ho otec ukryl v jiné vesnici, protože mu vyhrožovali bandité. Potom zase z vesnice zmizel, vyšetřovatelé, kteří se zabývají případem Nataši, ho nemohou najít a vyslechnout. Tentokrát je jasné, že ho rodina ukrývá, protože se bojí msty Edelgirejevových.

Je třeba zdůraznit, že ani vraždy ochránců lidských práv, ani informace o veřejné popravě neukončily nezákonné akce v Čečensku. Ramzan Kadyrov, poslanec Státní Dumy Adam Delimchanov, starosta města Groznyj Muslim Chučiev pokračují ve veřejných výhrůžkách příbuzným a jakoby sympatizantům povstalců nezákonnými metodami: likvidací bez soudu, vysílením z rodných mist, podpalováním domů. Tyto hrozby jsou realizovány. Domy asi dvou stovek rodin byly spáleny představitely silových složek, jako varování dalším, jejichž příbuzní se dali k povstalcům.

Mladý člověk, který se dostane do tohoto systemu, nemůže odmítnout propojení s ním. Jediné, co mu zbývá, je znovu utéct ze země. Ale, jak víme, ani za jejími hranicemi se nedá ukrýt. Příkladem je vražda ve Vídni Umara Israilova, amnestovaného, kterého k sobě vzal Ramzan Kadyrov, ale který odmítl podílet se na mučení a vraždách, které se odehrávají v tajných věznicích Ramzana Kadyrova, kde on sám a pak jeho otec byli několik strašných měsíců a mučili je. Umar utekl z Ruska a pověděl o tom, co se děje okolo Kadyrova,  řekl rakouským úřadům o tom, že mu vyhrožují, ale oni jeho obavy nepovažovali za vážné.

V samotném Čečensku se šíří případy, kdy unesený je nalezen mezi zabitými bandity a dokladuje se o něm jako o úspěšném případu boje s nezákonnými ozbrojenými složkami. Jeden z takových případů jsme byli schopni  vyšetřit, díky důvěrné informaci, kterou jsme dostali od neznámé osoby – možná pracovníka čečenského MV. Volající nám řekl, že takový osud čeká Alichana Markujeva, nar. 1988, amnestovaného v r.2008 po tom, co byl rok členem povstalecké jednotky. 28. července 2009 odvezli Alichana z domu spolupracovníci argunské policie, a zmizel. 19. října 2009 jsme se dozvěděli o plánované vraždě Alichana, kterého drželi v jedné nezákonné věznici v gudermesském rajóně, v rodovém místě Kadyrovových. Okamžitě jsem to nahlásili na prokuraturu i MV Čečenska. Ale zločinu jsme zabránit nemohli. 28. listopadu na okraji vesnice Seržen-Jurt našli mrtvolu Alichana Markujeva se střelnými raněními. Vedle mrtvého ležel kulomet. Příbuzným sdělili, že Alichan zahynul během speciální operace.

Amnestovaní muži se nemohou vyhnout tomu, že je znovu obviní, jestli se nezapojí do tohoto systému. Obviňují je ze “znovu otevřených” trestných činů, na které se amnestie nevztahuje. Znovu jsou souzeni a odsuzováni k mnoha letům odnětí svobody ve vězeňských zařízeních, skrz naskrz prosáklých antičečenskými a antikavkazskými náladami, protože tam pracuje mnoho bývalých vojáků, kteří bojovali v Čečensku. Často se nedožívají konce trestu nebo vycházejí jako invalidé.

Víme o mnoha případech, kdy v posledních dnech odbývání trestu jsou odsouzení Čečenci obviňováni v nových trestných činech (např. v napadení na dozorčí ve věznicích), a z věznice jsou posílání do vyšetřovacích vazeb.

Je třeba poznamenat, že kadyrovci mohou svobodně a beztrestně provádět veškeré zločiny. Jedna z našich moskevských spolupracovnic odjela z Čečenska před mnoha lety, vzala si za muže Rusa, ale udržuje těsné vztahy se svými čečenskými příbuznými. Její synovec náhodou předjel ve svém autě karydovce. Ti začali střílet po autě, zastavili ho, vytáhli ven, prostřelili koleno a začali ho mlátit. Když se pak dostal do nemocnice, objevil se tam sám Lord Daudov. K postřelenému nepouštěli doktora. Bili ho znovu do té doby, dokud příbuzní nenašli člověka, který se mohl spojit s Daudovem a zabránil tak případné vraždě. Rodina naší spolupracovnice odmítla obrátit se k úřadům nebo k ochráncům lidských práv.

Nebezpečí hrozí těm, kdo se snaží násilí zabránit: kdo se obrací k Evropskému soudu, k federální prokuratuře, k soudům nebo místním organizacím.

V Čečně pracuje hodně nevládních organizací, ale pouze neznačitelná část, mající pevnou podporu, si může dovolit minimální kritiku mocenských orgánů. Samozřejmě, jak je uvedeno výše, žádná podpora nemůže zaručit bezpečnost spolupracovníků. V říjnu 2009 proběhl soud na základě žaloby Ramzana Kadyrova o ochraně česti a důstojnosti proti předsedovi lidsko-právního centra Memorial Olegu Orlovovi, který obvinil Kadyrova ze zodpovědnosti na vraždě Nataši Estěmirovové a z vytvoření v Čečensku takových podmínek, které vylučují plnocennou práci ochránců lidských práv. Na soudě byla svědkyní Kadyrovovy strany Tamara Kagirova – ředitelka lidskoprávní organizace “Hledání beze stopy zmizelých”. S entuziasmem vyvracela slova Orlova, nemohla si vzpomenout ani na jednoho beze stopy zmizelého v době vlády otce a potom  Ramzana Kadyrovových. Jména obětí únosů, popsaných Memorialem a neustále zvučících v médiích, neznala. Její organizace se zabývá jen hledáním těch, kdo zmizel během “začistek” obydlí prováděných federálním vojskem.

Zvláštnímu nebezpečí v Čečenské republice podléhají ženy. Kadyrovský režim nepřiznává práva žen, on jakoby zavádí v republice tradiční čečenské právo. Ve skutečnosti to, co se nyní děje v Čečensku, neodpovídá tradicím. Ani příbuzní, ani starci, kteří měli tradičně roli v domlouvání svateb, se nemohou postavit blízkým lidem Kadyrova, kteří si určují právo na jakoukoliv dívku. V případě odmítnutí nebo snahy odvolávat se na zákony, které zakazují mnohoženství a sňatky s nezletilými, všem členům rodiny hrozí trest těch samých kadyrovců, edilgirejevců nebo daudovců. Víme o případech únosů děvčat 12-15 let, které po nedlouhém “manželství” vracejí rodičům totálně psychicky zlomenými. Pokud v sovětských dobách mohli únosu a vynuceným svatbám zabránit orgány prokuratury, teď jsou bezmocní i v těch nejzoufalejších případech. Ženy jsou nuceny nosit šátky, bez kterých je zakázáno vcházet do státních úřadů. Tato přinucení jsou ponižující a urážlivá, vůbec nezodpovídají čečenským tradicím, podle kterých může ženu o podobné požádat jen otec, muž nebo starší bratr.

Spolupracovnici  Memorialu Katku Sokirjanskou, která přijela z Petěrburgu a několik let přednášela humanitní vědy v grozněnské univerzitě, jednou prostě nepustili bez šátku do školy a musela odejít. Studenti ztratili prvotřídní vyučující a ohromnou entuziastku rozvoje vzdělávání v Čečensku, člověka, který navázal kontakty grozněnské university s několika zahraničními univerzitami, aktivně se zabývající budováním univerzitní knihovny. Takto se ženy, nevyznávající islám,  nemohou účastnit veřejného života a nemohou se integrovat do čečenského života a společnosti.

Velké, také fyzické nebezpečí, představuje obrovská všeochvacující korupce, která prorostla čečenskou společností do úplné hloubky. Dokonce s přihlédnutím k obrovské korupci v Rusku to, co se děje v Čečensku, daleko vše předbíhá. Do nadace Achmada Kadyrova, který vede vdova Ajmani Kadyrovová, teče nemalá část všech peněz z rozpočtových i komerčních organizací, platí všechny soukromé osoby, které mají jakýs-takýs příjem. Pracovní místa na úřadech se prodávají, včetně soudu a parlamentu. Dokonce se snažili dostat příspěvek od Memorialu, ale administrace si rychle uvědomila, že je lepší nedělat to.

Korupční system vede k tomu, že ze stavebního potenciálu jen malá část připadá lidem, kteří za války ztratily obydlí, kteří se vracejí do Čečenska nebo opouštějí dočasná likvidující se centra pro uprchlíky. Podivnými cestami se obytné stavby za peníze z ruského rozpočtu stávají komerčními. Ti, kteří odmítli žít v Čečensku, náhradu nedostávají, a když ji ještě vypláceli, jednalo se o částku 4,5 tisíce dolarů na rodinu – za to se nedal pořídit  ani pořádný chlév. Náhrada za zničené obydlí v Čečensku se provádí podle seznamu ze začátku r. 2000. Je to kolem 13 000 dolarů, a z ní se 30-50% odevzdává zprostředkovateli.

Pokusy dostat zpět v Grozném své obnovené byty těmi, kdo dříve museli odjet a nedostali náhradu (jsou to většinou rusky mluvící obyvatelé) nevedou k úspěchu. Několika takovými případy se zabývají právníci Memorialu poté, co se k nám začali obracet lidé, snažící se dobýt práva na své domovy, a kteří ihned po příjezdu do Čečenska dostávali výhrůžky pakovat se v dobrém a zdravými. Pokusy dostat zpět své obydlí mohou navrátilce ze zahraničí stát život.

Výsledkem korupce je téměř úplné zmizení bezplatného zdravotnictví, jehož sféra se celkově v Rusku zužuje. Ale v Čečensku se musí platit nejen za služby, které je třeba platit oficiálně, ale za jakékoliv ošetření. Mnozí si platbu dovolit nemohou.

Kromě všeho toho, od obyvatelstva se žádají neustále projevy vděčnosti Ramzanu Kadyrovovi. Lidé, se kterými jsou spolupracovníci Občanské pomoci ve styku při organizaci sociálních, zdravotnických a vzdělávacích projektů v Čečensku, čas od času pronášejí slova o lásce a věrnosti Ramzanu Kadyrovovi jako zaklínání. To se děje veřejně a nahlas. V osobních rozhovorech slyšíme úplně jiné věci.

Obyvatelstvo žije ve strachu, který se dá srovnat jen s tím, co zažívali občané SSSR v době stalinismu a který jsme v Čečně nepocítili ani v době, kdy se krutým způsobem popravoval národ ve válečném běsnění. Toto je jiný strach – ne prostý fyzický pocit nebezpečí od letících bomb, ale tento strach je součástí každé buňky lidského tvora, stává se částí osobnosti a nutí obdivovat svého tyrana.

Je třeba brat do úvahy, že lidé žijící dlouho v Evropě, se mění mentálně. Pro ně je již nemožné smířit se s ponižující situací, které je čeká v Čečensku. Tento fakt musí brat v úvahu i UNHCR při navrácení Afghánců do Afghánistánu. Je nutné přistupovat takto i k otázce návratu Čečenců a druhých rodáků ze Severního Kavkazu.

 

S úctou,

 

Předsedkyně výboru „Občanské pomoci“

Členka správní rady společnosti „Memorial“

členka vládní komise pro migrační politiku

členka  Rady prezidenta Ruské federace pro podporu občanské společnosti, instituce a lidská práva                                    

      

                                                                                          Světlana Gannuškina

·

Předsedkyně vlády Slovenské republiky

Prof. PhDr. Iveta Radičová

Vážená paní předsedkyně vlády,

předně bych Vám chtěl pogratulovat k Vaší funkci, ve které můžete naplnit alespoň část předsevzetí z období „Sametové revoluce“ a udělat pro Slovensko mnoho dobrého.  Jsem také rád, že nám Vaše politická reprezentace udělila lekci a Vy jste se stala první ženou ve funkci slovenské premiérky, zatímco ČR nemá v nové vládě ani jednu ženu. Upřímně Vám přeji mnoho úspěchů, i když vím, že v současné ekonomicky a lidsko-právně turbulentní době to nebudete mít jednoduché.

Paní premiérko, obracím se na Vás ve věci vydání k trestnímu stíhání do země původu pánů Aliho Ibragimova a Anzora Chentieva, občanů Ruské federace, čečenské národnosti. Oba se toho času nachází ve vazebních věznicích. Věc byla postoupena ESLP: Application no. 21022/08 a Application no. 519464/5, stanovisko k ní vydáno dne 23. října 2010. Do případu se následně vložila řada mezinárodních autorit z oblasti lidských práv, které protestovaly proti vydání obou Čečenců do RF.

V prvním listopadovém týdnu mne požádali o pomoc v této věci pan Imran  Ezheev a paní Hana Demeterová. Sešel jsem se s nimi a druhý den jsme odcestovali do Bratislavy, kde jsme ve svých vystoupeních na panelu s ruskými disidenty společně s Viktorem Fajnbergem zásadně  protestovali proti nedobrovolnému vyhoštění Čečenců do RF. Během této návštěvy a návazně jsem hovořil s místopředsedou slovenské vlády Rudolfem Chmelem, ministryní spravedlnosti Lucií Žitňanskou, státní tajemnicí  ministerstva spravedlnosti Marií Kolíkovou  a  dalšími. Setkal jsem se s pochopením a ochotou vyřešit celou situaci korektně a citlivě. Spojil jsem se také s dosavadním advokátem obou cizinců Martinem Škamlou, kterého jsem informoval o naší aktivitě.  Výsledkem této cesty bylo rozhodnutí  o neprodleném podání nové žádosti k ESLP o přijetí předběžného opatření. Tohoto úkolu se ujali oba mí přátelé, kteří mne na cestě do Bratislavy provázeli.

Objevily se totiž nové skutečnosti, na základě kterých ESLP průlomově změnil své původní rozhodnutí o nepřijatelnosti žaloby, a to dne 15. listopadu 2010: Application no.65916/10ESLP tímto vydal předběžné opatření, kterým zavazuje Slovenskou republiku pány Ibragimova a Chentieva do RF nevydávat až do přijetí dalších kroků.

Mezi tyto nové skutečnosti patří mnohočetná svědectví o riziku těžké perzekuce obou Čečenců po jejich návratu do země původu, zásadní procesní pochybení při jejich obhajobě na Slovensku, neúměrně dlouhá vazba a také velmi špatný zdravotní stav obou zadržených. P. Chentiev přišel o levé oko při bombardování v Čečensku v r.2000, v hlavě a ruce mu zůstaly střepiny, které v tehdejších podmínkách nebylo možné vyoperovat. P. Ibragimov trpí více než 15 let žaludečními vředy. K tomu se přidaly v období více než 4,5letého pobytu ve věznicích Košice a Leopoldov další zdravotní problémy, související také s obrovským psychickým vypětím z dlouhodobého vazebního pobytu a různými výsledky vlekoucích se soudních řízení „vydat nebo nevydat“. Z těchto alarmujících faktů vyplývá i můj návrh, aby byl oběma pánům udělen humanitární azyl.

Vím, že za tato pochybení nese plnou odpovědnost minulá vláda a že Vy jste tento případ pouze „zdědila“. Bude to ale Vaše vláda, která rozhodne o dalším osudu obou pánů. Udělením humanitárního azylu by došlo k uzavření této komplikované záležitosti formou, která by byla, dle mého názoru, všeobecně akceptovaná a mezinárodním lidsko-právním společenstvím vysoce oceněná.

Vážená paní předsedkyně,

dovolte mi krátké zamyšlení nad současnou situací v Rusku, ve světle zkušeností, které jsem posledních letech získal ve funkci ministra pro lidská práva ve dvou vládách v průběhu českého předsednictví EU.

Obě naše republiky historie poučila, že Rusko je zemí, která prosazuje své politické a ekonomické zájmy často mocensky. Rusové se sami cítí být součástí Evropy, v tomto duchu jsou vedena i všechna důležitá politická jednání ruských politiků s představiteli západních zemí. Ruská kultura je nám nepochybně blízká, není však správné pojímat Rusko jako homogenní zemi a opomíjet kulturní a společenské odlišnosti ostatních nerusky mluvících obyvatel této velké a strategicky významné země. Diametrální odlišnosti menšinových kultur měly za následek dlouhodobé potlačování národních identit v historii carského Ruska, Sovětského svazu a nyní bohužel i v krátké historii Ruské federace.

Právo národů na sebeurčení, politická práva, náboženská svoboda, respekt k odlišnému přesvědčení či etnickému původu, svoboda slova a zejména právo na lidskou důstojnost, které je vyzařujícím jádrem civilizačního a sociálního pokroku, od něhož všechna práva vycházejí – a jímž jsou i poměřována – to všechno jsou premisy, které podmiňují moderní demokratický stát 21. století. Mluvíme-li o modernizaci Ruska, je ale tato postavena na pragmatickém a často i přezíravém přístupu k národnostním menšinám. Ústřední orgány se snaží zajistit klid a pořádek v oblastech jako jsou Čečna, Ingušsko, Dagestán či Severní Osetije prostřednictvím posílení pravomocí lokálních samospráv. Pokud není tento princip uplatněn v přísně demokratických a transparentních podmínkách, nejlépe pod dohledem zahraničních pozorovatelů, hrozí svévolným zneužitím moci a nastolením lokálních krutovlád, které se zcela vymknou kontrole ústředních orgánů.

Konkrétně v Čečně k tomu, bohužel, došlo. Moskvou podporovaný prezident Kadyrov nastolil faktickou tyranií místního obyvatelstva, jež je neustále udržováno ve strachu z ozbrojených skupin, které sebemenší projev nesouhlasu s Kadyrovovým režimem potlačují krutými represemi. Děje se tak vlastně v době, kdy válečný konflikt v Čečně byl zažehnán a Rusko přistoupilo k tzv. normalizaci. Přes vyhlášené amnestie dochází prokazatelně k porušování lidských práv, zejména k únosům civilistů, k mučení, znásilňování, nelidskému a ponižujícímu zacházení ze strany státních i nestátních silových struktur a k plánovaným brutálním vraždám. Pokud politické vedení Ruské federace neprodleně neukončí Kadyrovovu krutovládu a definitivně se nerozžehná s prvky carsko-bolševické imperiální politiky, Rusko se nezařadí mezi moderní demokracie 21. století.

Nebude-li plánovaný ekonomický rozvoj severokavkazských oblastí doprovázen stejně intenzivním rozvojem v oblasti lidských práv a  nastolením elementárních občanských jistot, nepřinese výsledek.

Počátkem května 2010 mne v Praze navštívila paní Světlana Gannuškina a obrátila se na mne s naléhavou žádostí, aby naše republika bezpodmínečně a s okamžitou platností zastavila jak deportace tak vydávání etnických Čečenců do Ruska vzhledem k bezprecedentnímu porušování lidských práv ze strany státních orgánů Čečenské republiky. Vylíčila mi otřesné skutečnosti, které jsou v současné Čečně každodenní realitou a po návratu do Moskvy mi napsala alarmující dopis o perspektivách, které by, dle jejího názoru, čekaly Čečence po nuceném návratu z České republiky do Ruské federace.

Podobné a mnohdy i otřesnější svědectví a lidsko-právní katastrofě v Čečensku přinášejí zprávy ministerstva zahraničí USA, UNHCR, nezávislých novinářů, lidsko-právních organizací Memorial, Amnesty international USA, nebo Americké asociace Židů ze zemí bývalého Sovětského Svazu, a konečně i Rady Evropy. Současný ministr zahraničí, pan Karel Schwarzenberg o situaci na Kavkazu prohlásil, že je vážnější, než se můžeme domnívat. Schwarzenberg apeloval v duchu „jestli nám bylo pomoženo v letech 1948, 1968 a mnoho našich lidí našlo azyl v jiných zemích, kde si mohli vybudovat bezpečnou existenci, měli bychom pomáhat i my“. Rozhodl jsem se tedy  bezodkladně svolat Výbor pro práva cizinců a Radu vlády pro lidská práva a zahájit exekutivní proces, který vyústil v návrh na usnesení Vlády ČR, kterým se ukládá „ministru vnitra zajistit, aby žadatelé o mezinárodní ochranu z Čečenska nebo žadatelé čečenského původu, jejichž žádost byla odmítnuta, jakož i další cizinci z Čečenska nebo čečenského původu, byli navraceni do Ruské federace striktně na základě dobrovolnosti“.

Podporu mému postupu vyjádřila předsedkyně podvýboru pro lidská práva Evropského parlamentu paní Heidi Hautala, dále zástupci RE, Norského helsinského výboru, organizace  Memoriálu,  lidskoprávní aktivisté z Čečenska a řada dalších.

Vážená paní premiérko, dovoluji si Vám zaslat přílohy, které situaci detailněji osvětlí a budu doufat, že můj návrh, aby byl oběma pánům udělen humanitární azyl, posoudíte příznivě.

S pozdravem a úctou

                                                                                                Michael Kocáb

exministr pro lidská práva

Praha, 19. listopadu 2010

Přílohy:

1. Dopis p. Heidi Hautaly, předsedkyně podvýboru pro lidská práva Evropského parlamentu a poslanců EP ministryni Žitňanské

2. Dopis gen. sekretáře Norského helsinského výboru ministryni Žitňanské

3. Dopis Světlany Gannuškinové, členky Rady pro lidská práva prezidenta RF a členky vedení organizace Memorial