Místo předmluvy

Proces s panem K. aneb co se děje v české společnosti

Publikace o Procesu pana K. není obvyklou četbou či běžnou investigativní žurnalistikou o pochybách, okolnostech a faktech, vedoucích ke zmanipulovanému rozsudku a odsouzení jednoho vysokého úředníka státní správy. S každou přibývající stránkou tohoto dokumentu, vycházejícího a opírajícího se o desítky stran autentických záznamů vyšetřovatelů, výpovědi obžalovaných a svědků, odposlechy a mediální výstupy, jsem propadal sílícímu a neodbytnému pocitu rozčarování, deziluze a ujišťování se, že nejde o autorskou fantazii, či senzacechtivé výmysly, ale o skutečnosti, které se udály v zemi s demokratickými právy a instituty. Autencitita dokumentů šokuje, usvědčuje a vypovídá, jak v každodenní praxi České republiky fungují ve skutečnosti zákonem vymezená práva a instituty, resp. jakým deficitem, chcete-li celkovým civilizačně etickým zploštěním a následným marasmem a úpadkem jsou poznamenány pilíře moci: parlament, výkonná moc, justice a její jednotlivé složky včetně politické kultury přesněji politické subkultury, které místo aby společnost kultivovaly, ji mrzačí prorůstající rakovinou klientelismu, korupce a kriminalizace.

Obludnost reálií procesu s panem K. vyvolává v člověku až pocity nevolnosti. Člověku se chce od všeho utéci, kdyby si vzápětí neuvědomoval cíl obludného systému, který případ pana K. vyjevuje: že nejde o pana K. (kde je, kam se nám ztratil?), ale zaštítění obludária a jeho rozbředlých figur dnešní politické moci, které uzurpují funkce jako chapadla v jednotlivých složkách parlamentní, výkonné, justiční moci a stejně nezanedbatelně operující a zasahující mediální moc. Bohužel, tento systém potřebuje pány K., stejně jako bývalý komunistický režim potřeboval třídní nepřátele; a později, když je zlikvidoval a postupně “převychoval“ ve znormalizované stádo řízených občanů, přicházeli na řadu lidé vybočující z bezhlavých řad.

Jsme svědky jiné nové totality, v níž si zvolení představitelé lidu přisvojují spolu s parlamentní mocí moc výkonnou. Na všech stupních státní správy se to jen hemží stranickými aktivisty, nezávislost jednotlivých složek justice bere za své pod politickou vládou stranických špiček a sekretariátů, „bílí koňové“ ve státní správě, ve vládě předkládají a přikrývají předražené, či papírové projekty, zakázky, nákupy, rekonstrukce, ze kterých jako z kapajících kohoutků, netěsnících sítí, tečou finance do stranických pokladen, vlastní kapsy, nebo jsou zhmotněná výnosnými místy ve velkých společnostech, korporacích, organizacích apod.

Slušní lidé jsou zděšení, nevědí, kde se stala chyba, proč zloději a podvodníci mají navrch a mnozí z nich zůstávají, ač odhaleni, bez potrestání. Jejich právo na svobodu od politiky a důvěra ve zvolené představitele jsou zpochybněny, jejich nepřítelem se stává, bohužel, stát a jeho instituce, které existují z jejich daní. Demokratické instituty prohandlované skrz naskrz a tím pádem i jejich představitelé nemohou zaručovat politickou odpovědnost, natož morální integritu a autoritu. Člověk, když nemusí, vyhýbá se úřadům a politiky si nepřipustí k tělu pro jistotu ani v médiích.

O tom všem a mnohém dalším vypovídá přímo i nepřímo kontext dokumentu o Procesu s panem K. Beznaděj, která člověka zasáhne
po seznámení se s jeho obsahem, však záhy vystřídá hluboká úcta před lidmi a jejich statečností a vytrvalostí, s níž se vrhli a vrhají do zdánlivě ztracených případů nespravedlivě, nebo chcete-li v tomto případě nepřiměřeně odsouzeného občana, aby se zastali jeho a každého dalšího občana a spravedlnosti obecně. Pro mne znamenají neuvěřitelnou sílu, symbolickou v tom, že ji autorsky představují dvě ženy: Hana Demeterová a Jana Ridvanová.

Živí mou naději a stále jistý optimismus, že věc demokracie není ztracena
a pohřbena parlamentními stranami, které své demokratické mandáty zpronevěřily, nebo ohrožena jejím smetením historicky a morálně neospravedlnitelnou správní existencí neokomunistů. Nejsou totiž osamocené, jak by se na první pohled mohlo zdát. Patří k oné činné občanské společnosti se širokým záběrem pokrývajícím sociální, ekologickou, kulturní, hospodářskou oblast a poškozené a poškozované zájmy jednotlivých občanů naší společnosti. Říkám to s plnou váhou morálně zmrzačeného úředníčka státní správy, pro něhož spolupráce se subjekty občanské společnosti a jejich aktivity znamenají mnoho. V drtivé většině plní zájmy věcí veřejných a obhajují demokracii všude tam, kde je porušována.

Jsou pojistkou, která pro další budoucnost demokracie může znamenat mnoho, přeroste-li v respektovanou a oboustranně rozvíjenou spolupráci (ne boj a doprošování se o každou informaci) se všemi složkami parlamentní a výkonné moci práce. A ozývá-li se před každými volbami nářek, že není koho volit, dovolím si tvrdit z vlastní zkušenosti, že za rozmanitými aktivitami občanské společnosti hledejme morálně zralé a odborně vybavené osobnosti. Představují v každodenní praxi nepostradatelnou zpětnou vazbu mezi demokratickými instituty a společností. V tom je jejich jedinečnost, výzva, ale i odpověď na otázku, kam s odloženými politiky, nebo odkud by měli či mohli vycházet představitelé například parlamentní moci.

Jedním z takových potvrzení této zatím “hudby budoucnosti“ je i svědectví jednoho z takových subjektů “Pomoz jednomu člověku“ O procesu s panem K., který se udál a proběhl v České republice více než 20 let po skončení totalitního komunistického režimu.

Heřman Chromý

bývalý politický vězeň