Andrej Sačkov

                                     6

 

 

Podpis velvyslance Koláře pod tak nestoudným vyjádřením našeho velvyslanectví je pro mne velkým zklamáním. Jako jednomu z mála diplomatů jsem k němu měla téměř důveru.
Dopis však připomíná návštěvu pracovníků Mezinárodního výboru Červeného kříže v koncentračním táboře v Terezíně v r.1944, kdy byl Terezín natolik  “zkrášlen”, že delegace pak oznamovala světu, jak se tam vlastně mají ti Židi dobře:  http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/zkraslovani

Naopak velký dík za osobní hrdinství lidem z MZV, kteří zprávu z velvyslanectví soudu doplnili o mnohem podstatnější a pravdivá fakta o zrůdnostech současného ruského režimu.

IV.ÚS 353/12 ze dne 17.05.2012

 

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

 

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 – Pankrác proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 takto:

Vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v ustanoveních čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále “Úmluva”). Dle stěžovatele došlo napadenými usneseními též k porušení ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Napadenými rozhodnutími obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné; jejich právní závěry však stěžovatel považuje – z důvodů podrobně vyložených v ústavní stížnosti – za protiústavní. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále “zákon o Ústavním soudu”), na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obě dvě podmínky obsažené v citovaném ustanovení jsou v projednávané věci splněny. Došlo-li by před konečným rozhodnutím Ústavního soudu k vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti a následně k samotnému vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, neměl by již ani případný vyhovující nález praktického významu, neboť zásah do stěžovatelových práv by byl již nevratný. Zároveň má Ústavní soud za to, že určité oddálení extradice není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a nezpůsobí nepoměrně větší újmu žádným jiným osobám.

Ústavní soud připomíná, že odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí nikterak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

 

V Brně dne 17. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu


 

 

Vystoupení Grigory Paska v případu A. S.

Seznámil jsem se s materiály případu, co se týče A. S., již v minulém roce. Znalost reálné situace panující v ruské prokuratuře a ruském soudním systému mi dovoluje dospět k závěru, že bývalému podnikateli A. S. v případě jeho vydání bude hrozit vážné nebezpečí, a to nejenom nebezpečí odnětí svobody, ale možná také nebezpečí ztráty života. A to nejen proto, že mezinárodní organizace přirovnávají podmínky, které panují v ruských věznicích a táborech, k podmínkám v mučírnách. Ale i proto, že zfalšované obvinění vůči A. S. nemůže po zjištění tohoto faktu vyústit v potrestání těch, kdo případ zfalšovali: je nezpochybnitelné, a podle tradice ustálené v Rusku musí být dokonáno trestem odnětí svobody uděleným nevinnému člověku.

Ve svém vystoupení se záměrně nebudu zabývat podrobnostmi trestního případu zahájeného v r. 2009 vůči A. S. – podlé mého názoru tento úkol výtečně zvládli právníci, jejichž stanovisko k případu, jak je mně známo, má vážený soud k dispozici.

Chtěl bych upozornit na to, že ruské justiční orgány jsou již dlouho napadeny korupcí a jsou velmi vnímavé k signálům politické moci, přičemž nejednou vyšlo najevo, že obhajují svoje obchodní zájmy. Tohle všechno nemůže neotřást důvěrou v požadavky na extradici, které vycházejí z Generální prokuratury Ruské federace. Zatímco extradice patří k nejdůležitějším institutům mezistátní spolupráce v právní oblasti, v Rusku je často využívána jako jeden z nástrojů nezákonného vypořádání se s lidmi.

I přes veškerou formální správnost žádostí zasílaných z Ruska (což zdaleka nebývá pokaždé) neexistují záruky, že podepsáním rozhodnutí o vydání podezřelého do vlasti se nebudete podílet na jeho vydání k surovému zúčtování s ním na území Ruska.

Osoba vydaná do Ruska s velkou pravděpodobností nebude mít přístup ke kompetentnímu a nezávislému soudu a bude neprávem odsouzena pod pláštíkem soudního řízení.

Osoba vrácená do Ruska se nevyhne střetu s nehumánním systémem, který nebude brát zřetel na žádná její ústavní práva. Obviněný může zemřít v ruské vazební věznici (SIZO) z důvodů neposkytnutí mu potřebné a minimální lékařské péče, jako tomu bylo v případě právníka Sergeje Magnitského. Vyšetřovatelé mohou bitím zmrzačit svědka, pokud nebude souhlasit s tím, že bude vypovídat, jak potřebují – přesně to se stalo španělskému občanu Antoniu Valdes-Garciovi v souvislosti s „případem JUKOSu“. Podle vykonstruovaných obvinění mohou být lidé v Rusku dvakrát odsouzeni za jeden a tentýž skutek kladený jim za vinu – jako příklad může posloužit trestní stíhání Chodorkovského-Lebeděva.

Ruská vláda zneužívá mechanismy mezinárodních smluv o extradici a právní pomoci, systém Interpolu a další mnohostranné úmluvy pro boj s mezinárodním zločinem ke stíhání nevinných lidí – svých politických odpůrců, nebo těch, jejichž majetek ruští úředníci po domluvě s nepoctivými prokurátory a soudy zabavili nebo chtějí zabavit, nebo jednoduše těch, s nimiž si vyřizují své osobní účty.

Mohu uvést desítky příkladů, kdy ruské justiční orgány, aniž by měly dostatečné důvody, stíhaly lidi z podnikatelské sféry. Mnozí ze stíhaných byli donuceni opustit Rusko. A učinili to nikoliv ze strachu před spravedlností, nýbrž poté, co pochopili, že v Rusku neexistují spravedlivé a nezávislé soudy.

V únoru 2012 jsem byl jako znalec povolán za svědka k soudu v Nice v případu ruského podnikatele V. Archangelského. Ruská strana jej obvinila ze zcizení bankovních úvěrů na velkou částku. Při novinářském vyšetřování jsem se přesvědčil, že k žádnému zcizení nedošlo, ale že po domluvě s justičními orgány se nepoctivý bankéřpod pláštíkem vrácení úvěrů pokusil zmocnit se firmy patřící Archangelskému.

Ke cti francouzského soudu nutno uvést, že Archangelskij nebyl vydán do Ruské federace.

Na jaře tohoto roku jsem se zúčastnil soudního jednání v Miláně v případu ruského občana I. Kostina, kterého ruští prokurátoři obvinili z rozkrádání koňakového lihu. Provedl jsem novinářské vyšetřování, při němž vyšla najevo fakta o falšování materiálů případu, na což jsem také upozornil milánského soudce.

Ke cti italského soudu je třeba říci, že občan Kostin nebyl do Ruska vydán.

Na základě mých znalostí (seděl jsem dva a půl roku ve vyšetřovací vazbě, z toho téměř dva roky v samovazbě, více než půl roku v nápravném zařízení s přísným režimem, hovořil jsem s mnoha zatčenými a odsouzenými osobami, včetně osob odsouzených podle paragrafů hospodářské kriminality; psal jsem články o těchto případech a byl jsem jako novinář přítomen u soudního projednávání těchto případů) mohu s jistou dávkou přesvědčení potvrdit, že pan S. bude po svém příjezdu do Ruska ihned zatčen, a vzhledem k zaběhnuté praxi nebude v Rusku postaven před spravedlivý soud.

 Prosím vážený soud města Prahy, aby při vydání rozhodnutí týkající se S. měl na zřeteli všechny tyto okolnosti.

listopad 2012

ZPRÁVA 

o stíhání zástupců podnikatelské sféry a porušování zákonů ze strany justičních orgánů Ruské federace

Za posledních deset let bylo v zemi zaregistrovány více než tři milióny případů hospodářské kriminality. Od r. 2000 až do současnosti se téměř 20% podnikatelů stalo předmětem trestního stíhání, v současnosti si odpykává trest okolo 100 tisíc podnikatelů, každoročně je zahajováno až 130 tis. případů týkajících se hospodářské sféry, asi 75 tisíc podnikatelů je zatčeno. Přibližně ve 2/3 případů zahájení soudního řízení vede k bankrotu podniku, což činí 60-70 tisíc bankrotů ročně.

V současné době vznikla v Rusku krajně nepříznivá situace: podnikatelské aktivity a iniciativy jsou potlačeny, ztráty lidského potenciálu (v první řadě se to týká intelektuálů a podnikatelů, kteří odjíždějí ze země i se svými nápady a penězi) dosáhly znepokojivé hranice. Vývoz kapitálu hrozivě pokračuje (podle údajů odborníků bylo za minulý rok z Ruska vyvezeno kolem 90 miliard dolarů). Poctivé podnikání je na útěku, zato kvete takové, které je chráněno administrativními prostředky, a takové, které se spřáhlo se zástupci státu.

V Rusku je i nadále pěstován názor, že každý podnikatel je ve své podstatě zloděj. Říká se: „Pokud jste ještě na svobodě, tak to není vaše zásluha, nýbrž naše nedokonalost“. V zemi již dvacet let probíhají pokusy budovat tržní vztahy, ale v oblasti ekonomiky platí i nadále systémtrestní represe z totalitní éry.

Podnikatelé v Rusku jsou si vědomi toho, že mohou být kdykoliv zatčeni na základě jakéhokoliv vykonstruovaného důvodu. Trestní stíhání se stalo mocným nástrojem tlaku na podnikatelské aktivity ze strany justičních a mocenských orgánů, a normální, zákonné metody konkurenčního boje byly nahrazeny trestní politikou.

Z prostředku ochrany společenských vztahů se trestní politika státu v hospodářské sféře proměnila v hrozbu rozvoje podnikání a ekonomiky jako celku. Trestní politika nerozlišuje v podnikatelské sféře společensky nebezpečné jednání od společensky prospěšného, což znamená, že neplní svoji ochrannou roli a nemůže ani kompenzovat ztráty z hospodářské kriminality, jelikož ji neodlišuje od společensky prospěšné činnosti.

To, co se děje v oblasti trestního stíhání podnikatelů, lze charakterizovat třemi slovy: svévole, neveřejnost a nezodpovědnost. Vyšetřování si svévolně vybírá „pachatele“ a natolik široce interpretuje zákony, že občas chybí nejenom skutková podstata, ale i samotnýtrestný čin.

Hlavními paragrafy, ze které se dnes „zavírá“, jsou paragrafy o podvodu, o tak zvané „sebelegalizaci“ nebo o zneužití úředního postavení. Tyto paragrafy jsou zformulovány nepřiměřeně volným způsobem a justice je používá nikoliv k boji se skutečnou kriminalitou, nýbrž k přerozdělování majetku. Za „podvodníky“ jsou u nás v dnešní době považováni i takoví podnikatelé, kteří v podnikání neuspěli a nemohli se vypořádat s dluhy.

Trest absolutně neodpovídá závažnosti provinění. Trestní odpovědnost v podnikatelské sféře dnes nastupuje za skutky, které nepředstavují společenské nebezpečí: nebyla způsobena závažná škoda, neexistují poškození, nebo lze skutek zařadit do kategorie běžného hospodářského rizika, nebo skutek, který nezpůsobil žádnou škodu,byl učiněn při porušení některých formálních předpisů.

V podnikatelské sféře stát určuje trestně postižitelnou oblast a výši škody dle své libovůle, přičemž škodu způsobenou hospodářskou kriminalitou stanovují ty státní struktury, které s těmito trestnými činy bojují. Jsou zachovány i principy umělého nadhodnocování tíže trestu: V Trestním zákoníku jsou články, které stanovují opakovanou trestní odpovědnost za trestné činy vymezené jinými články TZ. To znamená, že u nás je možná dvojí odpovědnost za jeden a tentýž čin.

V důsledku je dnes trestní politika taková, že za trestnou může být uznána činnost kterékoliv organizace, kterékoliv právnické osoby v podnikatelské sféře. Za trestně postižitelné mohou být uznány činy, které jsou přípustné, zákonné, či patří do oblasti občansko-právní.

V trestním právu nejsou zformulovány důvody trestní odpovědnosti v podnikatelské sféře. Neurčitost některých případů skutkové podstaty trestných činů vede k tomu, žeorgánům aplikujícím právo je dána možnost svévolně vykládat zákon a „vsouvat“ do té či jiné skutkové podstaty trestného činu kterékoliv skutky podnikatelů.

V současné době prakticky chybí to, co se v procesním právu nazývá standardy dokazování: za důkaz lze vydávat jakoukoliv dokumentaci jakýchkoliv obchodních organizací, a leckdy je to i odpadový papír, který neobsahuje žádné užitečné informacea je připojen k trestním případům, aby demonstroval jejich mnohosvazkovou objemnost.

Nicméně však ani možnost svévolného výkladu článků Trestního zákoníku, ani nízké standardy dokazování nenarušují zjevně vyjádřenou odsuzující úchylku v případech hospodářské kriminality, a k tomu, aby ji bylo možné nadále podpořit, je potřeba posilovat kolektivní principy výkonu spravedlnosti a případy hospodářských trestných činů projednávat za účasti senátu.

Na trestní stíhání v mimosoudních fázích nemůže mít monopol nějaký jeden orgán, i tady musí být zajištěna konkurence a vzájemná kontrola. Absence kontroly plodí zvůli.

Justiční systémvážně churaví, v mnoha případech pozbyl zákonného účelu své působnosti, a mocenské kompetence jsou využívány ke korupčním cílům nebo jsou orientovány na přerozdělování majetku a jeho odnětí podnikatelům.

Kromě toho samotný systém kariérního růstu představitelů justiceje bezprostředně spjat s počtem odhalených trestných činů a zahájení trestních řízení. Jak známo, najít opravdové provinilce je mnohem obtížnější, než si je prostě vymyslet do hlášení, a v dnešní době je potřeba přijímat zvláštní opatření, aby tato škodlivá a mohutně rozšířená praxe byla odstraněna.

Trestní zákoník obsahuje právní normu o trestní odpovědnosti za protizákonné předvolání k zodpovědnosti a za vědomě nespravedlivý rozsudek. Tato právní norma je však mrtvá, případy, kdy byl někdo podle ní předvolán k odpovědnosti, buď neexistují nebo jsou vzácné. Je potřeba, aby advokáti, kteří pracují pro stranu obžaloby, byli vyškrnuti ze seznamu akvokátů. Aby soudci přestali být trestáni za propuštění na svobodu, a začali být trestáni za vědomě nespravedlivé odsuzující rozsudky.

Trestní stíhání podnikání se nemohlo neprojevit na stavu investičního klimatu v Rusku, který má dnes blízko k „věčné zimě“. K tomu, aby došlo k humanizaci trestní politiky v hospodářské oblasti, je potřeba spojit systémové úsilí mnoha institucí a státu, a též společnosti.

To se však neděje. Zato ale pokračují případy bezdůvodného stíhání osob, které se věnují podnikání. Justiční orgány mají především jeden cíl: zabavit dané osobě firmu. Nejvýrazněji se tato tendence projevila poté, co v říjnu 2003 byla protiprávně a nespravedlivě rozvrácena naftová společnosti JUKOS a její ředitel byl vsazen do vězení. Mnohé nasvědčuje tomu, že za tím vším stáli lidé blízcí Putinovi.

Vznikla natolik neúnosná situace, že to začínalo docházet dokonce ideologům a apologetům Putinovy politiky. Tak například nedávno se v novinách „Rossijskaja gazeta“ (číslo z 16. 02. 2012) objevil článek Putinova důvěrníka advokáta A. Kučerenyho. V tomto článku právník konkrétně píše: „Poctiví podnikatelé v celém Rusku doslova sténají pod „masovým terorem“ rozpoutaným vůči nim kořistníky, úředníky a justičními orgány, často za podpory soudců…“.

Příklady protiprávního stíhání osob v Ruské federaci

Případ soudce Novikova

Soudce Dmitrij Novikov zmařil machinace spojené s přidělením státních pozemků v Soči „farmářům“ za účelem dalšího prodeje téže půdy státu nazpět pro olympijskou výstavbu. Poté bylo vůči samotnému soudci zahájeno stíhání. Byl zatčen, souzen, držen ve vězení, ale on se ubránil. Byl osvobozen, zproštěn viny a byla mu navrácena soudcovská práva.Ale v současné době je opět pod tlakem.

Případ podnikatele Morozova

„Několik zámožných ruských podnikatelů prchajících z Moskvy ve strachu o svůj život“ slibuje učinit Velkou Británii „odrazištěm pro odhalování korupce, na níž je založen Kreml“, – píše list The Sunday Times. List poznamenává, že jejich činnost „může vyvolat napětí v diplomatických vztazích mezi Ruskem a Velkou Británií“.

Jedná se o multimilionáře, kteří uprchli z Ruska a kteří vytvořili tak zvaný „Mezinárodní protikorupční výbor“. Domnívají se, že 50 vládních úředníků z vlády Vladimíra Putina „ukradlo státu stovky miliónů liber a ukrylo je v zahraničí“. Bojovníci proti korupci si kladou za úkol „zveřejnit důkazy jejich viny“ a „doufají, že vlády západních zemí dají úředníky na černé listiny“.

Jedním z „klíčových členů“ výboru je předseda představenstva společnosti „Moskonversprom“ Valerij Morozov – list The Sunday Times mu věnoval samostatný článek pod názvem „Ochraňte mě před kremelskými mstiteli“.

V r. 2009 Morozov „usvědčil z vymáhání úplatku“ vysoce postaveného úředníka, který řídil výstavbu olympijských budov, a od té doby „velice dobře ví, že vyvolal nelibost Kremlu“. Napřed se o něj zajímala daňová policie, a před třemi týdny přišel na jeho jméno dopis z prokuratury. „Z dopisu jasně vyplývalo, že vůči mně bude zahájeno stíhání, ačkoliv jsem nic protiprávního nespáchal. Rozhodl jsem se, že není cesty zpátky. Mně i mojí rodině hrozí příliš velké nebezpečí. Bojím se o svoji bezpečnost, a taky o život“, řekl podnikatel. Minulý týden se přestěhoval z Moskvy do Londýna a má v úmyslu požádat o politický azyl.

Případ Vladimíra Osečkina

Na internetu se objevila webová stránka http://gulagu.net/,jejímž úkolem je pomoci podnikatelům, kteří byli vystaveni protizákonnému trestnímu stíhání. Tvůrci webu zdůrazňují, že ty případy, které jsou všem na očích, jsou v současné soudní praxipouze vrcholkem ledovce.

Autorem projektu jeVladimír Osečkin, který sám v minulosti podnikal a měl smutnou zkušenost s „kontakty“ s ruskými orgány činnými v trestním řízení a soudním systémem.

Vladimír Osečkin byl majitelem autosalonu. V r. 2006 mu navrhli, aby se „podělil“, a když to odmítl, bylo proti němu zahájeno trestní řízení podle dvou hospodářských paragrafů a byl zatčen. Obviněný strávil za mřížemi tři roky, aniž byl vyšetřován a souzen, a potom, po vydání rozsudku, dostal sedm let káznice a před několika měsíci byl předčasně podmínečně propuštěn na svobodu.

„Podnikatelé, lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří správně platili státu daně, byli za to mučeni a ponižováni. Je to přinejmenším nespravedlivé. Ale je to nejlepší pohnutka k tomu, abychomse angažovaliv reformování systému Federální služby pro dohled nad výkonem trestu a jeho humanizaci. <…> Budeme odhalovat a provádět veřejná šetření porušování práva a trestných činů. Kvůli tomu taky připravujeme tento projekt. <…> Uděláme všechno pro to, aby v systému Federální služby pro dohled nad výkonem trestu neumírali takoví lidé, jako byl Sergej Magnitskij, Věra Trifonova“… – prohlásil Vladimír Osečkin.

Případ omských podnikatelů

4. prosince 2011, v den voleb poslanců do Státní dumy, omští podnikatelé uspořádali shromáždění před budovou Vyšetřovacího výboru. Nedávno předtím, tj. 29. listopadu, proběhl v centru města mítink. Obě akce byly uskutečněny na podporu místních podnikatelů – Denise Kuzněcova, Alexandra Kurmileva, Pavla Škarubského, Igora Michejeva a dalších, kteří podle názoru veřejnosti i ochránců práva byli poškozeni protiprávním trestním stíháním.

Podle slov zástupce iniciativní skupiny jsou objektem svévole mocenských struktur tipodnikatelé v Omsku, kteří dokážou vytvořit ekonomicky úspěšné regionální podniky. Je na ně vyvíjen tlak, jehož cílem je zabrat jejich majetek a firmu, jsou zastrašováni, mučeni, jejich příbuzní jsou unášeni a zadržováni. Počet těchto podnikatelů města, kteří považují své stíhání ze strany justičních orgánů za protiprávní, se blíží číslu 10.

Případ podnikatele Kuzněcova

Denis Kuzněcov je majitelem prosperujícího reklamního podniku v Omsku. Podnik vybudoval od nuly už koncem 90. let. Během 3 let se místní justiční orgány pokoušely Kuzněcovovi jeho firmuzabavit. V letech 2009-2010 strávil ve vazební věznici 9 měsíců. Pracovníci policie a vyšetřovacího výboru se pokoušeli přinutitjej – před ústím hlavně pistole, aby přepsal svůj podíl ve firmě na partnera.

Kuzněcov je obviněn z pokusu o vraždu svého společníka na podkladě videozáznamu. Na videu, které bylo předloženo soudu jako hlavní důkaz Kuzněcovovy viny, je natočen jeho „rozhovor“ s pracovníkem justičních orgánů, kdy sám obviněný mlčí, a právě policista mu navrhuje „zbavit se“ spolumajitele reklamní firmy. Přitom nezávislá expertíza zjistila 12 míst přerušení, tj. sestřihu záznamu.

Příklad falšování materiálů případu pracovníky policie

(Uljanovsk)

V Uljanovské oblasti je skupina policejních důstojníků obviněna z falšování materiálů trestního stíhání ve věci obzvláště závažného trestného činu.

První zástupce prokurátora Uljanovské oblasti schválil obžalobu ve věci trestního stíhání dvou pracovnic orgánů vnitra. Vedoucí oddělení č. 3 útvaru pro vyšetřování trestných činů na území Zavolžského okresu patřící pod Správu vyšetřování při Správě vnitra pro město Uljanovsk, 32-letá Irina Noviková, a hlavní vyšetřovatelka téže organizační složky, 28-letá Olga Peršinová, jsou obviněny z překročení služebních kompetencí (§ 286, část 1, Trestní zákoník RF) a falšování důkazů trestního stíhání ve věci obzvláště závažného trestného činu (§ 303, část 3, Trestní zákoník RF).

Vyšetřováním bylo zjištěno, že v noci z 30. na 31. srpna 2008 během konfliktu v kavárně „Zlatá laguna“ člen ochranky podniku (bývalý operativní zmocněnec Okresní správy vnitra Zavolžského okresu) způsobil jednomu návštěvníkovi těžkou újmu na zdraví, a v této souvislosti byl obžalován.

Ve snaze pomoci svému známému Noviková i Peršinová zfalšovaly dokumenty, které obsahovaly výpovědi poškozeného a svědka. Uvedly v nich vědomě nepravdivé informace o zranění, která údajně byla způsobena neopatrností. Kromě toho pracovnice policie předaly obviněnému protokoly nejdůležitějších vyšetřovacích úkonů usvědčujících jej ze spáchání trestného činu. Tyto protiprávní činy však byly odhaleny, v důsledku čehož bylo proti Novikové a Peršinové zahájeno trestní řízení.

Závěry moskevské Helsinské skupiny obhájců lidských práv

Web MHS http://www.mhg.ru/publications/3D63815

Rozbor podání občanů, přítomnost členů organizace u některých soudních přelíčení, dvouleté zkušenosti z práce na přípravě stížností občanů podávaných k Evropskému soudu pro lidská práva ukazuje, že falšování trestních případů ve fázi přípravného řízení patří ke každodenní praxi vyšetřovatelů Ministerstva vnitra a prokuratury. Poté, co je ze zadrženého vymláceno přiznání, je veškeré další vyšetřování postaveno na sebeobvinění získaném na základě mučení. Příklad: Svědek Něželskij říká prokurátorovi Rostovské oblasti: „V listopadu 2001 jsem vypovídal před vyšetřovatelkou Batajské policie Mojšinovou T. S. Moji výpověď zapisovala samotná Mojšinová, ale když jsem si ji přečetl, zjistil jsem zkreslená fakta. Požádal jsem Mojšinovou, aby svůj zápis opravila a zapsala výpověď tak, jak jsem řekl. Na to mi Mojšinová odpověděla, že jestli nepodepíšu výpověď tak, jak ji zapsala, budu sedět ve vězení já, a nikoliv Borisová. Podlehl jsem jejímu naléhání a protokol podepsal“.

Pronásledovaní podnikatelé se sjednocují

Podnikatelé a další občané, kteří jsou vystaveni stíhání a zastrašování ze strany mocenských struktur, musí své případy v maximálně možné míře ohlašovat. Prohlásil to v úterý v tiskovém centru hlavního města „Rosbalta“ předseda Sdružení ruských advokátů za lidská práva, vedoucí veřejné protikorupční kanceláře „Čisté ruce“ Jevgenij Archipov.

Před tím na tiskové konferenci hovořili podnikatelé z Omska Alexandr Kurmilev a Denis Kuzněcov o tom, jak od nich oblastní vedoucí pracovníci justičních orgánů vymáhali peníze a pokoušeli se jim zkonfiskovat podniky. Na Kormileva bylo založeno devět trestních spisů a na Kuzněcova pak bylo podáno halasné trestní oznámení o pokusu o vraždu obchodního partnera.

Advokát Archipov připomněl, že se Kurmilevovi a Kuzněcovovi přesto podařilo zůstat na svobodě a získat pro své případy značnou pozornost veřejnosti. Všechny případy proti nim byly staženy.

Advokát zdůraznil, že utlačovaní se musí sjednotit a požadovat dodržování svých práv.

Když hovořil o stupni korupce v zemi, poznamenal, že „vertikála moci se sama neočistí“. Podle něj jepoliticky „slepou uličkou, jestliže se šéf vlády pokouší jezdit po území státu a osobně kontrolovat své úředníky“.

V tomto s ním souhlasil předseda Národního protikorupčního výboru Kiril Kabanov. Připomněl, že se v ruských věznicích dosudnachází více vězňů, kteří byli odsouzeni podle hospodářských paragrafů, než vězňů odsouzených za násilné trestné činy.

Web„Extradici NE“ http://www.noextradition.info/

V minulém roce se v Rusku objevila ještě jedna webová stránka věnovaná přímo problému extradice. Ve výzvě je v této souvislosti uvedeno:

Ruské justiční orgány jsou napadeny korupcí a jsou vnímavé k signálům politické moci, přičemž nejednou vyšlo najevo, že obhajují svoje obchodní zájmy. Tohle všechno nemůže neotřást důvěrou v požadavky na extradici, které vycházejí z Generální prokuratury Ruské federace. Zatímco extradice patří k nejdůležitějším institutům mezistátní spolupráce v právní oblasti, v Rusku je často využívána jako jeden z nástrojů nezákonného vypořádání se s lidmi.

I přes veškerou formální správnost žádostí zasílaných z Ruska (což zdaleka nebývá pokaždé) neexistují záruky, že podepsáním rozhodnutí o vydání podezřelého do vlasti se nebudete podílet na jeho vydání na smrt.Je vysoce pravděpodobné, že osoba vydaná do Ruska nebude mít přístup ke kompetentnímu a nezávislému soudu a bude neprávem odsouzena pod pláštíkem soudního řízení.

A v tomto smyslu „obyčejné“ případy extradice do Ruska neexistují: závažná obvinění osobyz trestných činů mohou ve skutečnosti maskovat pronásledování podnikatele, jemuž se za pomoci nepoctivé justiční mašinérie snaží úřady zabavit firmu; pod pláštíkem obvinění z hospodářských trestných činů se ruské mocenské orgány často pokoušejí vyřizovat si účty s politickými protivníky.

V současnosti si každý veřejný činitel západních zemí, který spolupracuje s ruskou stranou v otázkách extradice, musí být vědom toho, jaké rozhodnutí má ve svých rukou. Pokaždé je ve hře život konkrétního člověka, životy a zdraví členů jeho rodiny a blízkých osob.

Osoba vrácená do Ruska se nevyhne střetu s nehumánním systémem, který nebude brát zřetel na žádná její ústavní práva. Obviněný může zemřít v ruské vazební věznici (SIZO) z důvodů neposkytnutí mu potřebné a minimální lékařské péče, jako tomu bylo v případě právníka Sergeje Magnitského. Vyšetřovatelé mohou bitím zmrzačit svědka, pokud nebude souhlasit s tím, že bude vypovídat, jak potřebují – přesně to se stalo španělskému občanu Antoniu Valdes-Garciovi v souvislosti s „případem JUKOSu“. Podle vykonstruovaných obvinění mohou být lidé v Rusku dvakrát odsouzeni za jeden a tentýž skutek kladený jim za vinu – jako příklad může posloužit trestní stíhání Chodorkovského-Lebeděva.

Zastáváme stanovisko, že extradice musí uspíšit okamžik působení spravedlivého soudního rozhodnutí podle skutkové podstaty případu, a v žádném případě nesmí člověku uzavřít jakýkoliv přístupk výkonu spravedlnosti. Osvobozující rozsudky představují u ruských soudů méně než jedno procento a jsou vnímány soudcovskou obcí téměř jako mimořádná událost.

Proto usilujeme o to, aby u evropských soudů bylo zavedeno moratorium na projednáváníextradičních žádostí ruské strany. Podle našeho názoru jakýkoliv jiný přístup vtahuje západoevropské justiční orgány do procesů, za jejichž konečný dobrý výsledek se v žádném případě nelze zaručit.

Ruská vláda zneužívá mechanismy mezinárodních smluv o extradici a právní pomoci, systém Interpolu a další mnohostranné úmluvy pro boj s mezinárodním zločinem ke stíhání nevinných lidí – svých politických odpůrců, nebo těch, jejichž majetek ruští úředníci zabavili nebo chtějí zabavit, nebo jednoduše těch, s nimiž si vyřizují své osobní účty.

Ruské mocenské orgány vyvíjejí pomocí politických a diplomatických mechanismů a mechanismů dvoustranné a mnohostranné spolupráce bezprecedentní tlak na nezávislou justici demokratických států.

Neexistují žádná východiska pro justiční spolupráci s Ruskem v oblasti justičních problémů.

Apelujeme na občany jiných zemí, na ty, kteří žijí ve světě právního bezpečí. Vaše vlády jsou pokrytecké, tváří se, že věří v dodržování práv v Rusku. Pouze odmítnutí vašich zemí uznat soudní zúčtování v Rusku za skutečnou spravedlnost bude moci změnit situaci, která u nás panuje.

Národy a vlády západní demokracií si musí být vědomy, že na nich leží část odpovědnosti, pokud skupina vládnoucí v Ruskubude využívat justiční mechanismy jejich zemí k vyřizování si svých účtů s politickými odpůrci, kteří jsou nevinnými osobami. V Rusku není nikdo pojištěn proti osudu Valdesa-Garcii, Magnického, Chodorkovského a mnoha dalších.

Vyzýváme všechny země dobré vůle kvytvoření mechanismů jak na mezistátní, tak i na národní úrovni, které by spolehlivě zabránily zneužívání jejich národníchjustičních systémů a mechanismů mezinárodní justiční spolupráce ruskými mocenskými orgány. Dokud takové účinné mechanismy nebudou vytvořeny, musí být zavedeno úplné moratorium na všechny formy justiční spolupráce s Ruskem, včetně vyhovění žádostem o extradici, poskytnutí právní pomoci, na plnění příkazů v rámci Interpolu.

Iniciátor výzvy Naum Nim, šéfredaktor časopisu „Indeks-Dosje na cenzuru“ a

Grigorij Pasko, novinář

Zprávu vypracoval G. Pasko

Pasko Grigorij Michajlovič

-        Člen Ruského svazu novinářů, Ruského svazu spisovatelů, Ruského PENKLUBU, Mezinárodní federace novinářů.

-        Ředitel Fondu na podporu investigativní žurnalistiky (město Moskva).

Narodil se 19. května 1962 v Chersonské oblasti na Ukrajině.

r. 1983 ukončil studium na fakultě žurnalistiky Lvovské vysoké vojensko-politické školy. Od téhož roku pracoval v novinách Tichooceánského námořnictva „Bojevaja vachta“ (v překladu: „Bojová hlídka“). V r. 1995 ukončil dálkové studium specializaceredaktor-editor na fakultě Akademie společenských věd Ministerstva obrany Ruska.

V r. 2001 byl přijat k (dálkovému) studiu na právnické fakultě Ruské státní university společenských věd (RGGU), které ukončil v r. 2004. Téma diplomové práce: „Zákony o ochraně státního tajemství a praxe jejich uplatňování“.

V letech 2004-2005 se zúčastnil investigativního programu na Kennanově institutu (Washington, Galina Starovoitova Fellow on Human Rights and Conflict Resolution, Kennan Institute,Woodrow Wilson International Center for Scholars).

23. listopadu 1997 byl zatčen, bylo proti němu vzneseno obvinění podle § 275 Trestního zákoníku Ruské federace („Vlastizrada“): na základě informace, že na zájezdu v Japonsku byly novináři zabaveny údajně tajné dokumenty. Další odborné posudky ukázaly, že dokumenty neobsahují údaje tvořící předmět státního tajemství. Skutečnou příčinou zatčení byly články na ekologická témata, které poukazovaly na trestné činy ruských vojáků a úředníků.

Organizace „Amnesty International“ označila 18. ledna 1999 Paska za „vězně svědomí“.

20. července 1999 vojenský soud Tichooceánského námořnictva odsoudil Paska podle odst. 1 § 285 Trestního zákoníku Ruské federace („Zneužití úředního postavení“) k jednomu roku odnětí svobody. V důsledku zákona o amnestii ze dne 18. června 1999 byl Pasko v soudní síni propuštěn z vazby.

Nicméně v r. 2000, po nástupu k moci spolupracovníka KGB Putina, Vojenský senát Nejvyššího soudu Ruska anuloval rozsudek z 20. července 1999. Případ byl podruhé předán vojenskému soudu Tichooceánského námořnictva k novému projednání.

25. prosince 2001 vojenský soud Tichooceánského námořnictva uznal Grigorije Paska vinným z vlastizrady ve formě špionáže (§ 275 Trestního zákoníku RF) a odsoudil jej ke 4 letům odnětí svobody. 25. června 2002 Vojenský senát Nejvyššího soudu RF potvrdil platnost rozsudku vojenského soudu Tichooceánského námořnictva.

Pasko strávil ve vězení v Ussirijském nápravném zařízení více než půl roku (celkem pak asi tři roky), poté byl předčasně podmínečně propuštěn na svobodu.

V r. 2003 pracoval jako dopisovatel novin „Novaja gazeta“.

Byl poradcem poslanců Státní dumy S. Jušenkova a S. Mitrochina.

V letech 2003-2009 byl šéfredaktorem časopisů „Ekologija i pravo (Ekologie a právo)“, „Orel i reška (Orel a hlava)“, „Grad pjati morej (Město pěti moří)“ (v posledně jmenovaném působí dodnes).

V r. 2009 byl jedním z organizátorů prvních bloggerských škol v Rusku (společný projekt Fondu na ochranu veřejné informovanosti a Vzdělávacího centra pro novináře /USA/).

Od ledna 2010 vede odborný kurs investigativní žurnalistiky na fakultě žurnalistiky Moskevské státní university M. V. Lomonosova.

Od března 2011 je zakladatelem a ředitelem Fondu na podporu investigativní žurnalistiky (společně s novináři G. Sidorovou a I. Korolkovem).

V r. 2012 se spolu s novinářem N. Nimem stal iniciátorem výzvy vládám zemí o zavedení moratoria na plnění dohody o vydání osob, jejichž vydání do Ruska požaduje Ruská federace. Důvod: V Rusku vládne bezpráví, nejsou dodržovány zákony, včetně mezinárodních; mezinárodní organizace přirovnávají podmínky v místech odnětí svobody k podmínkám v mučírnách.

Pasko se zúčastnil jako expert zasedání soudu v Nice (v případu o vydání ruského podnikatele V. Archangelského) a v Miláně (v nepřítomnosti; v případu podnikatele I. Kostina). V obou případech soudy rozhodly nevydat pronásledované osoby do Ruské federace.

Je autorem a kameramanem videofilmu „Oblast zvýšeného nebezpečí“ (o radioaktivních odpadech na lodích Tichooceánského námořnictva, 1994), videofilmu („Buried at sea“ – o výstavbě plynovodu „Severní proud“, 2008), autorem básnických sbírek „Ot sverčka do zvezdy“ (1995), „Ně ver. Ně bojsa. Ně prosi.“ (2000); knih „Naznačennyj špionom“ (2000), „My pojom gluchim. Canimus surdis“ (2000), „Cvet vremeni“ (2001), „Honigkuchen“ (2006), „Die rote zone“ (2006).

Má hodnost kapitána II. stupně v záloze. Byl vyznamenán, mimo jiné obdržel medaili „Za výborný výkon vojenské služby“ 1. stupně.

Je laureátem mezinárodní ceny „Svoboda tisku“ (USA), držitelem Puškinské ceny Alfréda Tepfera (Německo), držitelem zvláštní ceny Ericha Marii Remarqa (Německo), ceny „Ekologie Ruska-98“ (Rusko) a ceny „Reportéři bez hranic“ (Francie).

Je ženatý, má dvě děti.

Trvale bydlí v Moskvě.

další: http://helpaman.org/new/?p=2494

8.12.2012

velvyslanci ČR v RF p. Kolářovi

Dobrý den, pane velvyslanče,
pokud jste opravdu podepsal dopis viz.: http://helpaman.org/new/?p=2532 , je to velmi smutné.
Ještě smutnější je působení Mráčka na velvyslanectví v Moskvě poté, co Vám p. B. poslal jeho e-mail dr. S.:

Vážený pane,

podle našich zkušeností v Ruské federaci jsou dodržována základní lidská práva tak, jak jsou uváděna v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a případná tvrzení o opaku jsou motivovány obvyklou snahou žadatelů vyhnout se trestu. Máme i zkušenosti z vězeňských zařízení, kde jsme se s žádnými případy mučení či ponižování vězňů nesetkali…

S pozdravem
Ing. Jan Mráček, vice-konzul ZÚ Moskva

 

S pozdravem
Hana Demeterová
o.s.Pomoz jednomu člověku
www.helpaman.org

·


·

                                                                      Místní oddělení policie

                                                                            Praha 3, Lipanská 16       

 

                         

Vážení,

vzhledem k nesrovnalostem ve Vašem hlášení k MS v Praze o tom, že p. Marina Sachkova se nezdržuje na adrese v ul…, Praha 3 (resp. že ji tam nikdo nezná!), a přiložené dokumentaci (9 podpisů sousedů z 8 bytů – celkem je v domě bytů 9), Vás žádám o urychlené prověření, jak mohlo dojít k uvedené situaci, a o zjednání nápravy.

Jedná se o velmi závážnou věc, a soud vycházel při rozhodování z Vámi uvedené skutečnosti.

S pozdravem

Hana Demeterová

předsedkyně o.s. Pomoz jednomu člověku

Příloha: 2 strany

V Praze dne 22.11.2012

Apel ČHV na ministra spravedlnosti
http://helpaman.org/new/?p=2987

 



 

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Nepritel-Kremlu-se-divi-Po-smrti-Havla-projevuje-opet-Cesko-loajalitu-K-Putinovi-262306

Nepřítel Kremlu se diví: Po smrti Havla projevuje opět Česko loajalitu. K Putinovi

 

ROZHOVOR V Rusku není demokracie a s Vladimirem Putinem ještě dlouho nebude. Tamní soudy jsou zpolitizované a do nezávislosti mají hodně daleko. Ostatně některá rozhodnutí těch českých jsou také dost podivná. Tak uvažuje ředitel Fondu na podporu investigativních novinářů a veřejný nepřítel Kremlu Grigorij Michajlovič Pasko.

Autor: Jan Rychetský

Popisek: Investigativní ruský novinář Grigorij Michajlovič Pasko

9.2.2013
 

Novinář, jenž seděl v ruských žalářích za vykonstruovaná obvinění. Příklon Česka k Rusku je podle něj dost nebezpečný.

Jak jste byl úspěšný se svědectvím u českého soudu, aby se do Ruska nevydávali tuzemští žadatelé o politický azyl, protože tam nejsou demokratické podmínky?

České soudy jsou pro mě záhadou. Pokud o ruských soudech přesně vím, že jsou nespravedlivé a často jednají nezákonně, s českými je to složitější. Vím o případech úplně pochopitelných rozhodnutí o nevydávání Rusů nebo například Gruzínců. Ale vyvstávají otázky v analogických případech, když soudy rozhodnou vydat ruské straně člověka, jehož vina není z dodaných dokumentů vůbec patrná. Tak to bylo ve věci Andreje Sačkova, ale i v případě Alexeje Torubarova. Stejný soudce pražského městského soudu rozhodl vydat do Ruska Sačkova a nevydat Andreje Odina. Za stejné paragrafy, ve shodných případech. Přičemž se soud opíral o více než podivný argument, že v Rusku neexistuje masové porušování lidských práv. Jak to, že ne? Vždyť řada lidsko – právních organizací mluví jen o tom. A na toto téma existuje několik rezolucí Evropského parlamentu.

Můžete popsat současnou situaci v Rusku na poli lidských práv?

Přede mnou to dobře udělal Evropský parlament. Na plenárním zasedání loni v září přijal rezoluci „O využívání justice v Rusku s politickými cíly“. V tom dokumentu vyzval šéfku diplomacie Evropské unie Catherine Ashton a Evropskou komisi, aby zabezpečily stálou a hlubokou podporu aktivistům občanské společnosti a představitelům nového sociálního hnutí v Rusku a také neustále tlačily na ruské orgány s cílem dodržování norem OBSE v oblasti lidských práv, demokracie, svrchovanosti zákona a nezávislosti soudní moci. Nezbývá, než litovat, že pro Česko se tato rezoluce stala prázdným gestem.

Co si v tomto kontextu myslíte o justici v Česku?

Samozřejmě, neznám tak dobře situaci v Česku, jako například v Rusku. Ale některé jevy ve mně vzbuzují ostražitost. Zatímco řada evropských stran už dávno pochopila, že když chce ruská strana vydat toho nebo jiného člověka, tak často chytračí, anebo dokonce přímo lže, ale česká strana se tváří, že v Rusku je všechno v pořádku. Vím o případech, sám jsem se účastnil několika soudních případů ve Francii, Itálii, Anglii, kdy soudy rozhodly nevydávat ruské občany, obviněné ruskou stranou ze spáchání trestných činů podle ekonomických paragrafů. Mám za to, že všechny země, které s Ruskem podepsaly dohody o vydávání, by měly vyhlásit dočasné moratorium na plnění těchto dohod. Do té doby, dokud v Rusku nebudou nezávislé soudy.

Jak přijali novináři v Rusku, kteří stojí v opozici k Vladimiru Putinovi, zvolení Miloše Zemana za českého prezidenta, jenž představuje proruský směr?

Myslím si, že po smrti Václava Havla v Česku nenastaly právě nejlepší časy pro přijímání promyšlených rozhodnutí ve vztahu s Ruskem. Je pochopitelná snaha malé země zalíbit se ze všech sil zemi velké. Ale co s tím mají společného osudy prostých lidí? Co s tím má společného nezávislost a nepředpojatost soudů? Jistě nestojí za to se tak horlivě snažit zalíbit se Rusku. A pak, Rusko má daleko do demokratického režimu. Příčetní lidé se vážně znepokojují nad nelegitimností dnešní moci v Rusku. A v této souvislosti Česko zničehonic projevuje zázračnou loajalitou k režimu Vladimira Putina.

Měli by se tohoto bratření s Ruskem Češi bát?

Určitě prostí Češi nezapomněli dobu Pražského jara a „velké charty svobody“. I oni sami jistě vědí, že přátelit se se zlem a takovými vládami některých zemí, může uškodit jen jim samým.

Českým velvyslancem v Rusku by se mohl stát bývalý kosmonaut Vladimír Remek, který je europoslancem za tuzemskou komunistickou stranu. Co vy na to?

Není důležité, kdo je velvyslancem Česka v Rusku. Hlavní je, aby ten člověk viděl, slyšel a byl čestným. Jen spící, hluchý a člověk bez cti může mluvit o tom, že v Rusku existuje nezávislý soud, že se tam brání lidská práva a existuje tam demokracie.

Mohlo by se s těmito příznaky příklonu k Rusku stát i Česko, bývalý satelit SSSR, bezprávní zemí jako je to třeba popisováno v románu Deník opričnika Vladimíra Sorokoina?

Nemyslím si to. Češi mají zkušenost života ve svobodné zemi, v demokratických podmínkách. V Rusku tato zkušenost chybí a za Vladimira Putina dlouho ještě chybět bude.

Autor: Jan Rychetský

http://helpaman.org/new/?p=3226

 


http://helcom.cz/view.php?cisloclanku=2013052703

.

Nejvyšší správní soud rozhodl v azylovém řízení o kasační stížnosti žalobce, proti němuž je zároveň vedeno extradiční řízení

.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že soud při přezkumu správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany je povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce i v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu.

ČHV dlouhodobě monitoruje případ ruského státního občana A. S., proti němuž je v České republice vedeno extradiční řízení o vydání do jeho vlasti, a současně řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylové řízení). K případu pana A. S. lze ve stručnosti uvést, že Ruská federace na základě trestního stíhání A. S. vydala mezinárodní zatýkací rozkaz. Vzhledem k tomu, že se A. S. zdržuje na území České republiky, kde má povolen trvalý pobyt, požádala Ruská federace Českou republiku o jeho vydání. Bez ohledu na trestný čin, jehož se měl pan A. S. údajně dopustit, se v tomto trestním řízení vyskytují zjevná a závažná pochybení. Právě riziko spočívající v nedodržení záruk spravedlivého procesu a navíc nebezpečí vystavení osoby mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu v Ruské federaci bylo důvodem, proč se pan A. S. obrátil na Českou republiku s žádostí o udělení mezinárodní ochrany.

Ministerstvo vnitra a posléze ani Městský soud v Praze však důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu[1]neshledaly. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že soud při přezkumu správního rozhodnutí není povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu[2]. Pan A. S. proto proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž mj. argumentoval tím, že formální odkaz na extradiční řízení oproti řádnému soudnímu přezkumu správního rozhodnutí o neudělení azylu je naprosto nepřijatelným odpíráním práva na spravedlivou soudní ochranu a spravedlivý proces jako takový. Azylové řízení a ochrana v něm má přednost před řízením extradičním.

Vzhledem k tomu, že jsme se se závěrem Městského soudu v Praze o nenaplnění požadavků pro udělení mezinárodní ochrany, aniž by soud přistoupil k posouzení situace v oblasti ochrany lidských práv v Ruské federaci z hlediska hrozícího rizika mučení a jiného špatného zacházení v případě vydání pana A. S, také nemohli ztotožnit, zaslali jsme k Nejvyššímu správnímu soudu své vyjádření. Považujeme za nepřípustné, aby se soud při přezkumu správního rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nezabýval otázkou hrozícího rizika špatného zacházení a přenechal jej na soud rozhodující v extradičním řízení.

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti pana A. S. svým rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Azs 56/2012-81[3] tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2012, č. j. 2 Az 20/2011-301 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že Městský soud v Praze chybně posoudil otázku, zda je soud při přezkumu správního rozhodnutí povinen zabývat se důsledky trestního stíhání v zemi původu žalobce i v případě, kdy je vedeno řízení o vydání žalobce do ciziny podle § 391 a násl. trestního řádu. To znamená, že správní orgán je povinen zabývat se otázkou doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu i v případě, kdy posuzování hrozící vážné újmy a tím dodržení zásady non-refoulement bylo součástí extradičního řízení.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl: “Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Smyslem a účelem uvedeného ustanovení je nepochybně to, aby dodržováním pravidel mezinárodního práva, ať již obyčejových, smluvních či jiných, Česká republika přispívala k pokud možno harmonickému a předvídatelnému fungování mezinárodního společenství. K naplnění tohoto Ústavou stanoveného požadavku je proto třeba, aby každá entita, jejíž jednání je přičitatelné České republice, se chovala způsobem vedoucím k jeho naplnění. Ve věcech týkajících se ukončení pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se proto každý státní orgán, kterému věc žadatele v nějakém ohledu přísluší, musí přiměřeným způsobem (tj. způsobem a v míře odpovídající okolnostem případu a pravomocem a působnosti daného orgánu) zabývat tím, zda ukončením pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně vedou, se Česká republika nedopustí porušení svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti lidských práv, neboť právě porušení těchto závazků může nejčastěji připadat v úvahu v souvislosti s návratem žadatele o udělení mezinárodní ochrany do jeho domovské země.

Jestliže je tedy podle § 8 písm. a) zákona o azylu Ministerstvo vnitra příslušné k řízení o udělení mezinárodní ochrany a k řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, je nepochybné, že v těchto řízeních je především Ministerstvo vnitra tím subjektem, na němž spočívá největší závazek k tomu, aby Česká republika neporušila zásadu non-refoulement a neporušila tak povinnost, jež jí plyne z mezinárodního práva. Je proto nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra tohoto zákonem svěřeného mezinárodního závazku zprostilo tím, že by jeho hodnocení přenechalo nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl soud nebo ministr spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny.”
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí v souladu se svou předchozí judikaturou[4] shrnul, že podá-li žadatel o mezinárodní ochranu žádost o udělení mezinárodní ochrany a zároveň probíhá extradiční řízení o jeho vydání, je nutné, aby:

1.    řízení o udělení mezinárodní ochrany a extradiční řízení probíhala odděleně,

2.    rozhodnutí o povolení vydání nebylo vydáno dříve, než je pravomocně skončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany,

3.    a že ministerstvo vnitra jakožto správní orgán, jenž rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu, je povinno žádost o udělení mezinárodní ochrany, přestože současně probíhá extradiční řízení, zkoumat nejen z hlediska vnitrostátního práva, ale i z hlediska mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána, v souladu s kritérii a požadavky kladených na uprchlické právo, a to zejména se zásadou non-refoulement, přičemž se tohoto závazku nemůže žádným způsobem zprostit.

Závěrem nelze než dodat, že doufáme, že názor Nejvyššího správního soudu z hlediska výše uvedených úvah bude ze strany Ministerstva vnitra a příslušných soudů důsledně respektován, aby již nedocházelo k excesům, kdy se odmítnou zabývat námitkami žadatele o mezinárodní ochranu týkajícími se vážné újmy hrozící v případě vydání své osoby k trestnímu stíhání do země původu. Pokud je Ministerstvo vnitra v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinno posoudit důsledky trestního stíhání v zemi původu žadatele, musí být nepochybně veškeré tyto jeho závěry přezkoumatelné v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Ani v tomto případě nemůže být žadatel vyloučen ze soudní ochrany.

JUDr. Nicola Švandová

27. 5. 2013